Česko pro případ velké války potřebuje 150 tisíc vojáků, ukazuje studie

Náčelník generálního štábu Armády České republiky, generál Karel Řehka, si nebral servítky. „Pokud by došlo ke střetu mezi Ruskem a NATO, česká armáda by byla jeho aktivním účastníkem od první minuty,“ řekl minulý týden na velitelském shromáždění, každoroční konferenci špiček české armády a politiků zodpovědných za obranu. Armáda se tak podle něj musí připravovat na „válku velkého rozsahu“. Ale i přes plánovaný nárůst českého obranného rozpočtu budou muset být vojáci „brutálně efektivní“, protože nebude dostatek zdrojů pro řešení všech problémů – tedy především na potřebnou modernizaci armády.

Na jinak spíš střídmě hovořícího vojáka, který je v čele armády teprve pátý měsíc, to byla nezvykle ostrá a otevřená slova. Ale ruská agrese vůči Ukrajině naprosto změnila tón a obsah debaty o evropské obraně jak uvnitř členských států Severoatlantické aliance, tak v rámci Evropské unie. Tuto změnu odráží také studie Aspen Institute CE, která se věnuje obraně a která nastiňuje obrovský rozsah změn – či výzev –, před kterými obrana České republiky stojí.

Stačí se podívat například na aktuální počet profesionálních vojáků a členů aktivních záloh. I když se letos zájem o službu v armádě zvýšil, armáda v průměru stárne a nyní v ní slouží zhruba 27 000 vojáků, členů aktivních záloh jsou necelé čtyři tisíce. „Lidé jsou všechno, to oni vyhrávají války, ne zbraně. Současný personální model je neudržitelný. Armáda není naplněná, stárne a je potřeba to systémově změnit,“ řekl Řehka na velitelském shromáždění. „Žádný kouzelný recept, jak to změnit, ale neexistuje. Vyžaduje to tvrdou práci.“

Obrana před ruskou agresí, což je nyní hlavní scénář, s nímž je potřeba pracovat, je záležitostí celé Severoatlantické aliance. Ta ale musí útočníka především odstrašovat od případné agrese tím, že bude připravena a schopna například rychle postavit proti odhadované půlmilionové ruské válečné armádě dostatečný počet svých vojáků. „Armády členských států NATO by měly ve své válečné podobě vytvářet takový poměr sil, aby se potenciálnímu agresorovi vůbec nevyplatilo zahájit útok,“ píše autor studie Daniel Koštoval.

Podle studie by Česká republika měla v případě válečného ohrožení být schopna postavit do čtyř měsíců armádu, která by měla mít „150 tisíc dobře vycvičených a připravených osob v rámci vyvážené (vševojskové) armády – tedy síly pozemní, vzdušné, kybernetické a také kosmické vzhledem k rozhodnutí budovat satelitní centrum“. Ten poslední bod není k smíchu: válka na Ukrajině naprosto jasně ukázala, jak důležité jsou včasné a kvalitní informace, které může mít armáda dostupné v reálném čase, a ne si je složitě kupovat na komerčním trhu. České vojenské družice tak do budoucna nejsou žádné sci-fi.

Ale zpět na zem. Mírová armáda musí obsahovat jádro všech těchto sil. Její minimální počet by měl být 35 tisíc osob a členů aktivních záloh by mělo být nejméně 40 tisíc. Třetí skupinou by měli být branci, kteří na základě dobrovolnosti založené na motivačním přístupu projdou moderním základním výcvikem. Mělo by jich být tolik, aby dokázali včas doplnit mírovou armádu a aktivní zálohy.

Vědět, co chceme

K tomu, aby se něco takového mohlo budovat, je potřeba několik věcí: strategie, na jejichž základě se bude armáda stavět, dokumenty a právní nástroje umožňující naplnit brannou povinnost, i když se nepočítá s povoláváním celých ročníků, strategie a právní podklady pro zajištění dostatečných kapacit obranného průmyslu na území Česka a to nejdůležitější – peníze, tedy zvýšení obranného rozpočtu na minimální hranici dvou procent HDP.

Ve všech těchto bodech má Česká republika hodně co dohánět. Ve světle války na Ukrajině je potřeba přepsat strategické dokumenty nebo řešit, jak zajistit dostatečné průmyslové kapacity, které v celé Evropě ani nestačí pokrýt potřeby bojující ukrajinské armády. Mnohé státy východního křídla NATO už směřují k zásadnímu překročení hranice dvou procent HDP na obranu, zatímco česká vláda jí chce dosáhnout v letech 2024 až 2025. Naposledy šla dvě procenta HDP na obranu v Česku v roce 2005, letos je to 1,33 procenta.

Obrana a bezpečnost

Vojáci už pochopili, že modernizaci myslíme vážně, věří ministryně obrany

11. 10. 2022 ▪ 7 min. čtení

Ve srovnání s některými sousedy na tom není Česko úplně nejlépe. Studie srovnává českou situaci s Polskem a Německem. Třeba ve Varšavě mají ve svých strategických dokumentech jasně definované Rusko jako hrozbu, zatímco Berlín postrádá základní strategický dokument – národní bezpečnostní strategii –, a tudíž je vztah k obraně a ozbrojeným silám náchylnější k různým aktuálním politickým vlivům.

Pokud jde o poměr výdajů na obranu, Polsko je jedním ze dvou států NATO, které mají zákonem zakotvená dvě procenta jako minimální povinnou hranici výdajů na obranu (tím dalším je Lotyšsko). Příští rok bude polská vláda dávat procenta tři a v dlouhodobém výhledu polští politici hovoří o pěti procentech.

Německo, které letos vydává na obranu 1,49 procenta HDP, chce zase dlouhodobě podinvestovaný bundeswehr doplnit injekcí sto miliard eur, kterou kancléř Olaf Scholz ohlásil několik dní po začátku ruské invaze na Ukrajinu v rámci politiky nazvané Zeitenwende, tedy bod obratu. Zatím jsou to ale spíš slova, která se nedaří přetavit v činy. Jak poukazují němečtí opoziční politici, půl roku poté se z tohoto balíku kvůli byrokracii a neschopnosti ministerstva obrany zatím nenaplánoval výdaj ani jednoho eura.

České ministerstvo obrany připravilo návrh zákona, který by měl také zakotvit do budoucna dvě procenta HDP jako základní hranici výdajů na obranu. Zároveň by tento zákon měl zjednodušit několikaleté financování velkých projektů modernizace armády, jako je například zvažovaný nákup amerických bojových letounů F-35.

Nejen vojáci a průmysl

Válka na Ukrajině také ukazuje, jak zásadní a důležité je zajistit bojující armádě podporu domácího průmyslu. Ten je v České republice téměř plně v soukromých rukou a v zásadě podle studie neexistuje legislativní nástroj, který by umožnil státu firmy „donutit“ v čase mimořádné situace pracovat pro armádu.

Pro srovnání, Polsko sice má silný státní zbrojní průmysl, ale podle studie není dobře strukturován a řízen. Německo má zase velmi silnou domácí průmyslovou základnu, která je v soukromých rukou a má zajištěný mezinárodní dodavatelský řetězec, takže je schopna v případě potřeby podpořit bojující armádu.

Zajímavým aspektem studie je pohled na energetiku jako důležitou součást odolnosti a obrany státu. To ostatně nyní můžeme také vidět na Ukrajině. Ve srovnání tří států je na tom podle studie nejlépe Polsko, které drtivou většinu energetických potřeb pokrývá domácím uhlím.

Ze všeho nejvíc je ale potřeba si uvědomit jednu věc, kterou studie zdůrazňuje jen okrajově: úspěšná obrana se nedá přenést na NATO nebo jen na armádu. Je to otázka postoje a odolnosti celé společnosti. Kdybychom se opět měli vrátit k projevu generála Řehky a jeho inspiraci bojující Ukrajinou. „Přivezl jsem si z Ukrajiny dvě velké lekce pro naši zem i pro naši armádu. První je, že Ukrajinci podporu Západu nedostali automaticky, ale vybojovali si ji. Byli připravení, ukázali odhodlání, postavili se na odpor a dosáhli úspěchů,“ řekl Řehka. „Druhou lekcí je, že Ukrajinu brání celá společnost. Má své hodnoty, které jsou jí drahé, na kterých se shoduje, a je ochotná za ně bojovat.“

Kam kráčíš, Česko/Evropo 2022