Kdyby byl prezidentem, tak Andrej Babiš (ANO) prohlašuje, že by inicioval jednání o míru na Ukrajině. Mluvil by prý se státy visegrádské čtyřky, s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, s tureckým prezidentem a dalšími, protože je „všechny zná“, a uspořádal by „mírový summit na Pražském hradě“. Měl by šanci se svým návrhem uspět? Profesor Kristian Berg Harpviken, expert na mírová vyjednávání z institutu PRIO v Norsku, které se na usmiřování znesvářených stran dlouhodobě specializuje, nabízí v rozhovoru pro HN poměrně jasnou odpověď.
HN: Může stát bez předchozí zkušenosti uspořádat mírový summit o Ukrajině, který by měl šanci přinést výsledek?
Stručná odpověď je ne. Nemůže.
HN: Proč?
Mírová vyjednávání se za posledních 30 let, po rozpadu bipolárního světa, vyvinula ve vysoce konkurenční disciplínu. Pokouší se v ní uspět řada zemí světa a mnoho jich neuspěje. Nestačí si o roli vyjednávače jen říct, vyžaduje to kompetenci, kapacitu a koncentraci – jinak řečeno mít dostatek zkušených lidí, kteří vyjednávání povedou. Norsko je svým způsobem výjimkou, protože jsme do této oblasti velmi mnoho investovali. I tak jsme ale často neuspěli.
HN: Jaký je poměr mezi konflikty, které se Norsku podařilo a naopak nepodařilo urovnat?
To je těžké říci. O mnohých neúspěších nevím ani já, protože je tu hodně diskrétnosti, řada rozhovorů probíhá tajně. Můžu proto mluvit spíš o úspěších, kde tím nejvýraznějším v posledních letech bylo mírové ujednání mezi různými guerillovými skupinami a oficiální vládou v Kolumbii. Vyjednávání začala v roce 2012 a mírová dohoda byla podepsána v listopadu 2016.
Kandidát vlády, rozvědčík trénovaný v Rusku, vítal invazi. Aneb Babišovy výkřiky versus realita
HN: Co je pro mírová jednání důležitější? Vrcholní politici, kteří jsou známí a celý proces zaštítí, nebo neviditelní diplomaté a experti, kteří vědí, co dělat?
Zejména v Africe jsme občas svědky pokusů, kdy se bývalí šéfové států rozhodnou vložit do místního konfliktu a chtějí tu zprostředkovat mír. Myslí si, že tam přiletí, chvíli tam pobudou, vyřeší problém a zase odletí. Ale to málokdy funguje. Mírové vyjednávání je dlouhodobá a svým způsobem úmorná činnost, která vyžaduje trpělivost a dlouhodobý horizont. Na druhé straně, jistě osobnost Billa Clintona sehrála svoji roli při dojednání míru mezi Izraelci a Palestinci, které vedlo k podpisu dohody z Osla v roce 1993.
Celkově bych ale řekl, že to skutečně vyžaduje především expertizu, kolektivní inteligenci řady složek administrativy. Norsko má na ministerstvu zahraničí zvláštní oddělení pro mír a mírová ujednání, které bylo založeno před 20 lety. Vedle toho je každá norská ambasáda ve světě nějak zapojená do podpory mírových rozhovorů, které Norsko vede. Ať už je to na Filipínách, v Afghánistánu nebo Somálsku. Je to klíčová priorita státu, která prochází celým systémem.
HN: Česko je stejně jako Norsko členem NATO a dodává Ukrajině zbraně. Může se přesto přihlásit o roli mediátora mezi Ukrajinou a Ruskem? Nediskvalifikuje ho to?
Česká republika má možná lepší startovní pozici pro takovou roli než většina ostatních států v regionu. Východní Evropu znáte, jste blízko, máte jasný postoj v podpoře napadené země, ale ne extrémní v rámci západního bloku. Dodávky zbraní do určité fáze konfliktu nevadí, jak ukazuje i norská zkušenost. Zřídkakdy ale v posledních letech zajistila mír jen jedna země. V případě kolumbijského urovnání bylo Norsko jedním ze čtyř států, které se do rozhovorů vložily. Nemyslím si, že by Česko samo mohlo usmiřovat Ukrajinu a Rusko, ale spíš být součástí širší koalice. O podobnou roli si už řeklo Turecko a také nová izraelská vláda.
Kristian Berg Harpviken
Je norský analytik, expert na mírová vyjednávání v norském institutu PRIO (Peace Research Institute Oslo).
Dlouhodobě se věnuje otázce udržení míru a politické rekonstrukci v poválečných oblastech.
Ve své roli přednášel na univerzitách v Norsku, Anglii a Spojených státech, několik let pracoval také v Afghánistánu a Pákistánu.
HN: Je teď správný moment pro mírové rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou?
Myslím, že není. Válka ještě bude muset postoupit, než se vytvoří prostor pro mírové rozhovory. Momentálně jsou nepředstavitelné kompromisy obou stran, které by při mírovém ujednání musely přijít. Rusko by muselo vzdát všechny svoje územní nároky na Ukrajině, to znamená vrátit Krym i okupovanou část východní Ukrajiny, nebo by se Ukrajina musela vzdát části svého území ve prospěch Ruska. Pochybuji, že by to nyní některá ze stran byla ochotná udělat.
HN: Lze si představit, že norští politici budou vzhledem ke zkušenostem země slibovat voličům v kampani, že uspořádají mírová jednání?
Ne. Není to činnost, která se předem hlásí voličům nebo do médií, protože by to mohlo zhatit potřebu základní intimity takového procesu zejména na začátku.
HN: Bude se chtít Norsko vložit do možného urovnání mezi Ruskem a Ukrajinou?
Norsko sdílí s Ruskem 200kilometrovou hranici, máme svoje vlastní velmi vážné bezpečnostní obavy, jaký precedens pro mezinárodní právo by se vytvořil postoupením části ukrajinského území Rusku, což by nyní velmi pravděpodobně bylo na stole. Nemyslím si proto, že máme dobré výchozí postavení pro to, abychom Ukrajincům a Rusům nabídli svoje mediační schopnosti.
