Kritikové tvrdí, že dovede být vznešený a vulgární najednou. Píše vynikající opery a frustruje ho nízká míra inspirace ve filmové hudbě. Šestasedmdesátiletý americký skladatel John Adams letos poprvé vystoupí v Praze. Jako dirigent České filharmonie uvede 23. května na festivalu Pražské jaro vlastní novinky a ohlédne se do historie.
Na letišti pomalu roluje Air Force One, tedy letadlo, na jehož palubě je přítomen americký prezident. Ve své pracovně na něj čeká „Velký kormidelník“ komunistické Číny Mao Ce‑tung. Mohlo by se jednat o úryvek z historického filmového týdeníku, ale pokud se to děje na jevišti, tak právě začíná Nixon in China – opera Johna Adamse. Do práce na svém prvním divadelním kusu se kdysi pustil poháněn zvědavostí, jak vznikají mýty. Sám přitom jeden vytvořil.
Říznout do živého
Premiéra Nixona v Číně roku 1987 posunula Adamse do centra zájmu jako autora, který si dovede vybrat atraktivní téma a emocionálně pod ním přitopit. S libretistkou Alicí Goodman i režisérem Peterem Sellersem, který vznik opery inicioval, skladatel položil jeden ze základních kamenů své tvorby. Uprostřed stále probíhající studené války nabídl publiku operní pseudodokument o setkání diametrálně odlišných režimů i kultur.
Možná by tím mohl připomenout Giacoma Pucciniho a jeho Madam Butterfly, která o nějakých osmdesát let dříve přivedla na jeviště amerického námořního důstojníka a japonskou dívku. Puccini však hrdiny obestřel romantickou exaltovaností dohnanou až za hranice citového vydírání. Adamsovi operní politici, mezi nimiž je i tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger, vedou monology směřující k absurdnímu vzájemnému nepochopení. Obě díla spojuje nejen míjení světů, ale také schopnost autorů říznout do živého a zasáhnout publikum na nejcitlivějších místech.
Pražské jaro už v Cardiffu začalo. Dirigent Hanus si dal záležet, aby publikum pochopilo poselství
Opera o setkání antikomunisty Nixona s rudým diktátorem Mao Ce‑tungem jako by přidala velkolepou pečeť na deset předcházejících let Adamsovy práce. Právě tolik času uplynulo od dokončení klavírní skladby Phrygian Gates, kterou zpětně pokládá za svůj opus číslo jedna. Kompozice si chytře pohrává s jednou ze starých církevních stupnic a také s minimalistickými, stále se opakujícími i lehce obměňovanými vzorci. Zároveň už je nebere tak důsledně a nenápadně k nim přidává takřka písničkářský smysl pro melodii.
Lavírování mezi tradicí, znalostí historických postupů i touhou po osobitosti a vlastní cestě vpřed ještě silněji čiší z vokální symfonie Harmonium. V tomto díle z roku 1981 velký orchestr nijak nehřmotí, ale jemně se přelévá z jedné křehké barvy do druhé, jako by na kompozici odkudsi dohlížel rytíř Lohengrin z opery Richarda Wagnera. Spousta bicích a propletené rytmy připomenou indonéský nástroj gamelan, do nějž vpadá pěvecký sbor s básněmi Johna Donna a Emily Dickinson.
V o rok mladší kompozici Grand Pianiola Music se dva klavíry vyrovnávají s Fryderykem Chopinem, Sergejem Rachmaninovem i americkým stylem ragtimem, jako by to vše hrálo mechanické piano. Jejich snahu komentují tři pěvkyně voláním na pomezí vábných sirén a tesknících plaček. Orchestr už předznamenává slavnou Harmonielehre, v níž si pak John Adams v polovině 80. let ujasní vlastní vztah k tonalitě i jejímu bořiteli, skladateli Arnoldu Schönbergovi.
„Proč bych se měl bránit svěžím výdobytkům populární hudby a psát dvanáctitónovou či seriální technikou jen proto, že se to zrovna vyžaduje?“ ptal se tehdy Američan sám sebe. Zdá se, jako by v té době nehledal spřízněné duše v čistě klasické oblasti, spíše u znovu zformovaných rockových experimentátorů King Crimson nebo u skladatelky a performerky Laurie Anderson.
Součást osobní značky
„Hodně mi záleží na tom, jestli se má hudba dostane k lidem,“ prohlásil v nedávném rozhovoru autor, o němž se často mluví jako o současné americké jedničce. John Adams samozřejmě není jediný, kdo by si tuto pozici mohl nárokovat. Ať už bychom ale brali zřetel na osobitý hudební jazyk nebo úspěch u publika, ocitnul by se v nejužším výběru. Patří k těm, kdo už si musí dávat pozor na paparazzi a lovce autogramů, ale neprodal za to duši ďáblovi laciného vkusu. Spíše už tvoří tak dlouho, že se na dráždivé a iritující aspekty jeho hudby pomalu zapomíná. Stala se z nich součást jeho stylu a osobní značky.
Dnes šestasedmdesátiletý John Adams je přibližně o deset let mladší než stále žijící minimalističtí kolegové. Zakladatelé stylu Philip Glass, Steve Reich, Terry Riley či La Monte Young už všichni překročili osmdesátku: zdá se, jako by hudba minimálních změn představovala také recept na dlouhý tvůrčí život. Adams je ještě dost starý na to, aby se před mnoha lety svezl na vzedmuté vlně vznikající novinky. Zároveň byl ale natolik mladý, že už mohl aplikovat do praxe postupy, které vynalezli a vyzkoušeli jeho přímí předchůdci.
Už začátkem 70. let se propojoval s progresivními rockery, s nimiž ho sbližoval smysl nejen pro rytmus, ale také pro zdánlivě nekonečně rozvíjené hudební plochy a zvuková kouzla. Jeho komorní skladba Americký standard se odvíjí z domácích tradic, k nimž patří pochodové kapely, metodistická kázání i jazzový Duke Ellington. Zároveň je však přenáší do světa, který ty nejvznešenější i nejobyčejnější inspirace pokládá za rovnocenné.
„Nic nového pod sluncem,“ mohl by si dnes říct i ten nejzarytější příznivec čisté klasiky, který se právě vrací například z provedení Čtvrté symfonie Gustava Mahlera, v níž se velká orchestrální magie střetává s naivním lidovým popisem nebeské blaženosti. Adams však hudebně dozrával na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy ještě ani Mahler nepatřil k definitivně prosazeným autorům. Ve světě vážné hudby plyne čas až neuvěřitelně pomalu.
O to rychlejší a všežravější byli proti tomu progresivní rockeři, kteří začali nacházet průniky se zdánlivě neslučitelným světem velkých koncertních sálů, operních domů a společensky oděného publika. Adamsův Americký standard, jehož nahrávka vznikla roku 1973 na koncertě v Sanfranciském muzeu moderního umění, vydal o dva roky později na své značce Obscure Records skladatel, producent a otec ambientní hudby Brian Eno.
Začínající tvůrce se tak velmi brzy ocitl ve specifické komunitě lidí, pro kterou nejsou tak podstatné žánry, ale hudba jako taková. Zároveň se tito lidé silně zajímají o její působení ve veřejném prostoru, stejně jako o její sociální funkce. Pokládají ji za neodmyslitelnou součást světa odrážející i jeho politické a společenské pohyby.
Krátká jízda v rychlém stroji
Snad právě z toho vyplynulo Adamsovo zaujetí tradicí, zvukem i aktuálními tématy. Mezi takzvanými minimalisty snad nejvíce ze všech směřuje k využití velkého symfonického orchestru. Jako by za sebou ani neměl úplné začátky, kdy komponoval elektronické skladby na podomácku vyrobeném modulárním syntezátoru, jemuž říkal „Studebaker“. Současný Adams je pro široké publikum především skladatelem oper na aktuální témata a energických orchestrálních kusů se strhujícím rytmickým i barevným pulzem.
Se stejným autorským týmem jako Nixona v Číně vytvořil roku 1991 také další operu Smrt Klinghoffera. Tragický příběh amerického židovského vozíčkáře, kterého na lodi Achille Lauro zavraždili palestinští teroristé, vynesl skladateli kromě úspěchu také obvinění z antisemitismu.
Další opery věnoval John Adams zemětřesení v Los Angeles, vývoji první atomové bomby či zlaté horečce v Kalifornii. Dva tisíce let od narození Ježíše Krista připomněl scénickým oratoriem El Niño, jeho smrt zpracoval v Evangeliu podle jiné Marie. Ve své zatím poslední opeře, na níž stejně jako na všech předchozích spolupracoval režisér Sellars, skladatel zpracoval Shakespearovu tragédii Antonius a Kleopatra.
Smysl pro takřka rockovou přímočarost a výrazný rytmus už dávno uplatnil ve skladbě Lollapalooza, kterou od Adamse jako dárek ke čtyřicátinám obdržel dirigent sir Simon Rattle. Pokud někdo Adamsovu hudbu dosud nezná, nejlépe se s ní podle autorových slov seznámí pomocí čtyřminutové kompozice Short Ride in a Fast Machine. Krátká jízda v rychlém stroji je typický koncertní „otvírák“. V minimálním čase upoutá pozornost a beze slov vysvětlí, o čem bude zbytek večera.
Na Adamsově prvním pražském vystoupení 23. května v Rudolfinu tuto funkci zastane skladba I Still Dance – sice o něco delší, ale pořád pod deset minut. Autor podle časopisu San Francisco Classical Voice vytvořil osmiminutový hudební vír, v němž se vrací ke svým minimalistickým začátkům, ale zároveň už využívá bohatý orchestrální zvuk novějších velkých děl.
Z krátké charakteristiky lze do značné míry odvodit i směřování Adamsovy dráhy a proměny okolností, v nichž působí. Od vzniku jeho prvního opusu Phrygian Gates už uplynulo téměř půlstoletí. Pryč je také doba, kdy minimalismus řadou aspektů provokoval klasické publikum odchované estetikou střídání emocí a výrazných hudebních kontrastů. Adams se prokomponoval do doby, kdy se hudba minimálních změn proměnila v bezpečnou a obecně přijímanou jistotu.
Osvědčení minimalisté dnes přitahují většinu publika s podobnou samozřejmostí jako Wolfgang Amadeus Mozart. S ním se ostatně Adams myšlenkově propojil díky opeře A Flowering Tree, česky Kvetoucí strom. V hudební pohádce na indický námět musí mladý pár podstoupit několik rituálních zkoušek, aby nakonec pochopil svrchovanou moc lásky. Podobnost s Kouzelnou flétnou od vídeňského klasika umocňuje fakt, že Kvetoucí strom vznikl k 250. výročí Mozartova narození.
Na Pražské jaro přijíždí John Adams jako uznávaná skladatelská i dirigentská autorita, která si může dovolit zařadit na program své nejnovější kompozice, aniž by riskovala nedůvěru či nezájem. Orchestrálka I Still Dance měla premiéru před pouhými čtyřmi lety, následující klavírní koncert nazvaný Must the Devil Have All the Good Tunes? je pouze o rok starší.
Premiéru díla, jehož titul odkazuje k výroku duchovního Martina Luthera, odehrála roku 2019 pianistka Yuja Wang s Losangeleskou filharmonií a jejím šéfdirigentem Gustavem Dudamelem. Orchestr tehdy slavil sté výročí velkolepým množstvím objednávek, oslovil i českého skladatele Miroslava Srnku. Adams přispěl kompozicí, která jako by si říkala o okamžité zařazení do koncertního kánonu. Kromě hvězdné interpretace k tomu směřovalo i bezprostřední vydání nahrávky u labelu Deutsche Grammophon. Mohutné akordy v minimalistickém kolovrátku, které Adamsův třetí klavírní koncert zahajují, v Praze zahraje devětatřicetiletý islandský pianista Víkingur Ólafsson.
Skladatel a dirigent Adams na program kromě svých dvou děl zařadil ještě kompozici Tumblebird Contrails své žákyně Gabrielly Smith. Jednatřicetiletá Američanka nezapře vliv učitele, ale ani současnou hravost a propojení hudby s klimatickým aktivismem. Inspirace zvuky přírody a především ptáků je u ní snadno rozeznatelná a zve publikum ke spoluúčasti nesmírně radostným způsobem. Závěrečná Symfonie o třech větách od Igora Stravinského uzavře koncert ohlédnutím ke kořenům hudby 20. století.
Koncert
John Adams & Česká filharmonie
Rudolfinum, 23. května
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
