Jak zestátnit reaktory? Nejen česká vláda hledá cestu k výstavbě nových bloků

Máloco jiného vzbudilo v tuzemské energetice aktuálně větší pozornost než novela zákona o přeměnách obchodních společností a družstev. Ta má vytvořit nezbytný legislativní podklad pro rozdělení a následné zestátnění výrobní části energetické skupiny ČEZ. Za debatou, jak výhodná, či nevýhodná nakonec bude proměna polostátní společnosti pro minoritní akcionáře, případně Pražskou burzu, se ale občas ztrácí samotná podstata, proč se vláda do této maximálně citlivé materie vůbec pustila. 

Stalo se tak kvůli výstavbě nových jaderných zdrojů a snaze vyhnout se deficitu ve výrobě elektřiny. K tomu Česko bez bloků v Dukovanech, Temelíně a případně i jinde nevyhnutelně směřuje. Vedle jádra by převzetím tuzemských zdrojů mohl stát čelit i hrozícímu výpadku ve výrobě elektřiny z uhlí. Produkce z fosilního paliva je totiž čím dál méně rentabilní a soukromý investor by mohl tlačit na její ukončení ještě dříve, než bude k dispozici adekvátní jaderná náhrada. 

Právě to se aktuálně děje v Polsku v případě uhelné energetiky a jinde ve světě u jaderné. Byť názory nejsou zcela jednotné, převládá spíše pohled, že na rozdíl od mnoha jiných sektorů ekonomiky je pouze stát schopen realizovat tak komplexní, drahou, dlouhodobou a rizikovou, ale zároveň strategicky nezbytnou investici, jako je nový jaderný blok. Člen představenstva ČEZ Pavel Cyrani proto transformaci společnosti označuje za nástroj, díky kterému bude moci český stát v roli akcionáře svobodně rozhodovat o investicích, podobně jako je tomu dnes v provozovateli přenosové soustavy ČEPS.   

Tomu odpovídá také vývoj ve světě. „Čína dominuje výstavbě reaktorů u sebe doma a Rusko pak v mezinárodním měřítku,“ jmenoval před časem odborník Mycle Schneider dva autoritativní režimy se silnou vládou, které stavějí nejvíce nových reaktorů. Schneider je hlavním autorem pravidelné zprávy World Nuclear Industry Status Report, která vyčísluje, kolik reaktorů je ve světě v provozu, kolik se jich aktuálně staví a kolik jich bylo odstaveno. 

Francie jádro zestátnila. Za stovky miliard

Čínou ani Ruskem se jistě Česko ani další demokratické země inspirovat nechtějí. Vláda koneckonců zástupce obou zemí kvůli bezpečnostním rizikům z tendru na stavbu nového bloku v Dukovanech vyřadila. Ale příklady posilování státu v jaderné energetice bychom našli i v Evropě. 

Jednou z takových zemí je Francie. Ta nedávno dokončila převzetí společnosti EDF, tedy vlastníka 56 jaderných bloků a také stavitele nových reaktorů, který se uchází i o zakázku v Dukovanech. Vytěsnění minoritářů EDF je předpokladem ambiciózního plánu prezidenta Emmanuela Macrona pro francouzskou nukleární renesanci. Země chce postavit šest nových bloků. Jde však jen o první fázi a další reaktory by měly následovat.  

Francouzská EDF byla přitom zcela státní společností až do roku 2005, kdy se vláda rozhodla firmu částečně privatizovat. Soukromým investorům přenechala 16procentní podíl, jedno procento z toho získali zaměstnanci. Angažmá Francie v EDF zůstalo tedy i po privatizaci výrazně vyšší, než je tomu u ČEZ, v němž drží český stát jen necelých 70 procent.

HN BeNative

V Evropě se rodí jaderná renesance. Stavbu nových bloků chystá deset zemí, nejdůležitější je postoj Francie

▪ 7 min. čtení

V reakci na energetickou krizi vyvolanou ruským napadením Ukrajiny se rozhodl Macronův kabinet společnost EDF znovu zcela ovládnout. Vláda nabídla podílníkům vysoce zadlužené firmy 12 eur za akcii. Celý výkup ji tak přišel na 9,7 miliardy eur, tedy 230 miliard korun. Přesto část akcionářů, mezi nimi třeba právě zaměstnanci energetické skupiny, zažalovala transakci u soudu. Své akcie si cenili totiž na víc.

Soud nicméně letos v květnu jejich požadavky zamítl a v červnu byla EDF po 18 letech zase kompletně ve státním vlastnictví. To umožní „realizovat program výstavby šesti nových reaktorů za nejlepších podmínek“, nechal se slyšet ministr hospodářství Bruno Le Maire.  

Polsko ulehčilo minoritářům od jádra i uhlí

Jinak probíhá transformace dominantního energetického hráče v zatím stále nejaderném Polsku, jehož tempo při přípravě výstavby nových reaktorů je však enormní. První z nich by měla postavit skupina PEJ (Polskie Elektrownie Jadrowe). Ta byla dříve ještě pod názvem PGE EJ 1 ve většinovém vlastnictví společnosti PGE, kterou lze do jisté míry označit za polskou obdobu ČEZ. Polský stát má v PGE majoritu necelých šedesát procent, zbytek drží menšinoví akcionáři. V její jaderné dceři však měly podíly i další polské energetiky Enea a Tauron a také metalurgický konglomerát KGHM. 

Před dvěma lety se však Polsko rozhodlo jadernou firmu převzít. Akcionářům za to zaplatila 531 milionů zlotých, tedy zhruba 2,8 miliardy korun. „Nebyly v tom žádné rozpory, firmy dostaly za své podíly peníze. A třeba KGHM vyrábí měď a neměla zájem mít podíl ve společnosti, která se zabývá jadernou energetikou,“ vysvětluje polský energetický novinář Kacper Świslowski ze serveru Green-News.pl. Situace oproti Česku i Francii se liší právě v tom, že PEJ žádné elektrárny ještě nemá, a tedy ani zdroj příjmů pro menšinové akcionáře, kteří by za vyvlastnění mohli požadovat odškodné. Činnost PEJ spočívala hlavně ve výzkumu a vytipování vhodné lokality pro novou elektrárnu.

Proces zestátnění polské energetiky má však ještě jednu, „fosilní“ nohu, která stojí za zmínku. Vláda premiéra Mateusze Morawieckého má ambici ještě před podzimními volbami dokončit proces, na jehož konci má stát získat kontrolu i nad 70 uhelnými bloky. Nejde jen o PGE, stát chce převzít elektrárny i od energetických společností Enea, Energa a Tauron, které začlení do nově vzniklé státní entity NABE (Narodowa Agencja Bezpieczeństwa Energetycznego).

Za aktiva, mezi která patří „nejšpinavější“ evropská elektrárna Belchatów či kontroverzní důl Turów na česko-polsko-německé hranici, zaplatí stát podle serveru Polityka Insight celkem 4,11 miliardy zlotých, tedy asi 22 miliard korun. „Jedná se o krok k energetické transformaci a posílení bezpečnosti,“ komentoval plány ministr pro státní majetek Jacek Sasin. 

I v tomto případě se pro akcionáře jedná v zásadě o výhodný obchod. Stát spolu s elektrárnami přebírá i dluhy, který jen v případě PGE činí 5,4 miliardy zlotých. Za pětici elektráren Tauronu, druhého největšího výrobce elektřiny v Polsku, proto stát zaplatí pouhý jeden zlotý. Nejen polské uhelné zdroje totiž táhnou dolů drahé emisní povolenky, a jejich provozovatelé se tak dostávají do čím dál větších ztrát. 

Pokud by se česká vláda rozhodla vykoupit minoritáře ČEZ, náklady na státní rozpočet by se pohybovaly spíš ve francouzských než polských relacích. Byť by erár v takovém případě přebíral i podíly na uhelné flotile ČEZ, nejcennější částí portfolia jsou samozřejmě jaderné elektrárny Temelín a Dukovany. Celkově by se tak rozhodně nejednalo o neperspektivní zdroje tažené dolů emisními povolenkami jako v případě polské NABE. 

Článek vznikl ve spolupráci se společností ČEZ.