Vojenský dron musí obejít rušičky a nesmí být vidět ani slyšet, říká generál, který je vybírá pro armádu

Válka na Ukrajině nám ukazuje, co pro naše vojáky chceme i co ne, říká generál Roman Hyťha, který v Armádě České republiky řídí zavádění bezpilotních prostředků, jak vojáci říkají dronům. Armáda letos změnila strategii jejich nákupu, bude jich nyní pořizovat víc a menších pro menší jednotky a zároveň se zabývá i zavedením vyčkávací munice, jak se také odborně říká tzv. sebevražedným dronům.

Nejlepší by podle generála Hyťhy bylo sáhnout po českých řešeních a výrobcích. „Máme tu chytré lidi a zkušenosti, ale zatím jsme nenašli nic, co by odpovídalo našim požadavkům,“ tvrdí generál. V rozhovoru popisuje, jaké specifické vlastnosti vojáci od bezpilotních prostředků očekávají a jak jejich přemýšlení ovlivnila právě válka na Ukrajině.

Lidi znají drony z filmů, seriálu, teď z války na Ukrajině, představy jsou různé, často divoké. Jsou drony takovou revolucí ve válčení, jak se někdy říká?

Dá se říct, že tak, jak v civilním sektoru se už dnes bezpilotní prostředky staly běžnou součástí života, to samé kopíruje armáda. Pro pozemní jednotky je to nová doména. Drony se staly běžnou, nepostradatelnou součástí vojenských operací, je třeba s nimi počítat. Bál bych se trošku slov jako klíčový nebo revoluční. To určitě ne.

K čemu dneska česká armáda drony používá? A k čemu třeba je bude používat za pět let? Jaký bude ten rozdíl?

Česká armáda je v současné době používá zejména pro průzkum a získávání zpravodajských informací, pro navádění dělostřelectva a dalších zbraní na úrovni praporu a brigády. Pak máme i menší prostředky pro menší jednotky, které používají drony pro získávání informací samy pro sebe.

To je to, co známe ze záběrů z ukrajinské fronty, jak se vojáci dívají protivníkovi do zákopů?

Dá se říct, že ano. V armádě máme od malých kvadrokoptér až po drony typu ScanEagle, které už mají přes 20 kilogramů, dlouhý dolet a podporují větší jednotky. Jsou zaměřené na získávání zpravodajských informací a informací o cílech. V blízké budoucnosti si chceme otevřít dveře k vyčkávací munici – to je to, čemu se někdy říká sebevražedný dron. Prostě sofistikovaný granát s křidélky, který dokáže cíl zjistit, pronásledovat ho i v pohybu a poměrně přesně zacílit a trefit. Tím se kromě jiného minimalizují vedlejší ztráty. To je věc, kterou máme před sebou. Jak víte, odložili jsme nákup větších bezpilotních prostředků Heron a paralelně s tím teď probíhá nákup většího počtu menších dronů, které máme zhruba ve čtyřech kategoriích. Budeme mít víc senzorů pro získávání informací a pak opravdu desítky malých kvadrokoptér, aby se náš voják dokázal podívat za roh domu, nad zákop 200 metrů před sebou nebo do ulice vedlejší čtvrti. Tomu se říká situační povědomí.

Dá se říct, že pro pozemní jednotky je už dneska nezbytné mít nějaký dron?

Slovu nezbytný bych se vyhnul. Naše jednotky budou bojovat, i když tuto schopnost mít nebudou. Není klíčová pro vedení samotného boje, ale vysoce zefektivňuje vedení boje a chrání naše lidi. O to nám vlastně jde a bude to na úrovni malých taktických jednotek, jako je četa nebo rota, které je v současné době nemají. Máme zkušenosti třeba z Afghánistánu, kde nepřítel využíval jakékoliv improvizované prostředky. V tu dobu jsme začali používat vojenské bezpilotní prostředky jako Raven nebo Puma či od roku 2015 Scan­Eagle. A to bylo dobré, protože když jdete s týmem k objektu, nechcete jít dovnitř, aniž byste věděl, co je na druhé straně třímetrové zdi, která je před vámi.

Letectví

Průlom v logistice drony zatím nezpůsobily, uplatňují se ale v mnoha jiných oborech

26. 10. 2023 ▪ 8 min. čtení

Nestačila by takovému týmu řekněme levná čínská kvadrokoptéra? Nebo potřebujete dražší, se zabezpečenou komunikací?

To je výborná otázka. Potřebujeme najít nějaké vyvážené řešení. Čínská technika se zdá být dobrá z hlediska nákladů, ale mohou s ní být určité problémy. I tu levnou čínskou techniku potřebujete občas připojit k internetu a čínský partner není z pohledu NATO úplně důvěryhodný. Doma si ji koupit mohu, ale vojákům ji kvůli ochraně informací i jich samotných dát nemohu. Touto cestou jít nemůžeme ani kvůli tomu, že existují oblasti u našich partnerů v NATO, které bychom v případě konfliktu chránili, v nichž používání těchto prostředků zakazují. Musíme najít podobné řešení, které není čínské nebo ruské. A zároveň se dívat i na cenu.

Když se člověk dívá třeba na čínské elektromobily nebo větrné turbíny, tak dá se něco takového vůbec najít, aby to bylo dostupné a zároveň nebylo výrazně dražší?

Přemýšlím o dvou cestách. Je tady teď hodně firem v souvislosti s válkou na Ukrajině, které najednou dělají bezpečné prostředky i této kategorie. Když se jim pak ovšem podíváte pod pokličku, spousta z nich se opírá o technologie těchto ne úplně přátelských zemí. Ale jsou tu i firmy, které si vytvořily nějakou nabídku a podporují armády zemí NATO, kde se dá vybrat. Musíme však být velice pečliví i s ohledem na cenu. A druhá větev, do které se pouštíme, je vlastní věda a výzkum v Česku, kde některé univerzity z hlediska vývoje softwaru i hardwaru dokáží dělat výborné věci.

Můžete jmenovat?

Ne. Řekl bych dvě a třetí by se cítila uražená, že jsem zapomněl. Některé věci se mi velmi líbí, protože naplňují to, co já chci, tedy dalekohled s křidélky. Tohle bychom si třeba dokázali splnit, ale pak je tady otázka sériové výroby. To je věc, která je před námi.

Takže vidíte šanci pro český průmysl?

Určitě, pro nás by to bylo výhodné. Protože kdyby nedejbože došlo k nějakému většímu střetu, jak Ukrajina, tak covid ukázaly, co se děje s dodavatelskými řetězci. Jsou to věci, které analyzujeme a snažíme se v tom být co nejvíc pečliví.

Když se podíváme na dron jako na stroj, co je na něm z hlediska vojáka to nejdůležitější?

Hlavním přínosem je zisk informací, aniž bych nasazoval vlastní krk. Za roh nebo za kopec pošlu stroj, který mi přinese informace, aniž bych ohrozil životy nějaké skupiny vlastních vojáků. Aby to ten prostředek dokázal, musí mít určité parametry. Jeden z nich, jak ukazuje válka na Ukrajině, je schopnost přežití toho prostředku ve válečném prostředí – tedy schopnost být nezjistitelný a odolávat rušení v rámci elektromagnetického boje. To jsou dvě klíčové věci, od nichž se odvíjí spousta dalších.

Je to spojené s kompozitními materiály, z nichž je takový stroj vyrobený a které mají vliv nejen na to, že je lehčí nebo víc utáhne či dál doletí, ale právě na to, jestli se dá zjistit radary a dalšími prostředky. Jde o to, jak hlučný má motor, protože nepřítel, na kterého se připravujeme, má určité prostředky pro  akustické zjišťování informací. A to nemluvím o elektromagnetickém boji.

Vidíme to na ukrajinské frontě. Když pomineme boj na zemi mezi zákopy, nad tím je vrstva, kde bojují bezpilotní prostředky vůči elektromagnetickým rušičkám z obou stran. Spolu s tím je důležité, jak je ten prostředek autonomní, jak je závislý na operátorovi, jaká data mu musí přeposílat a do jaké míry dokáže dělat některé činnosti sám.

Jak se tohle dá vylepšit?

Myslím, že jedna z inovačních vln, která nás na Západě čeká, je, že bezpilotní prostředky budou mít prvky umělé inteligence, jež minimalizují datové toky mezi strojem a operátorem. Ten stroj bude schopen někde za kopcem identifikovat a najít cíl, sledovat ho, zjistit, jestli nás opravdu zajímá, a pak ty informace souhrnně předat na místo, kde se rozhoduje o tom, zda a čím ten cíl bude zničen – jestli se tam použije dělo, pošle vyčkávací munice nebo lidský tým.

Také jde o to, že ten prostředek se na základě něčeho musí navádět. Bývá to GPS nebo inerciální navigační systém. Signál z GPS rovněž podléhá rušení, takže musíme vymyslet něco, aby stroj byl schopen letět v souladu s mapou terénem, aniž by potřeboval pomoc od satelitů.

Do budoucna se také bavíme o tom, aby ten prostředek nejen získával hodnotné zpravodajské informace, ale zároveň se podílel na elektromagnetickém boji, aby na něm byly pověšeny přístroje, které ruší našeho nepřítele.

Vyčkávací munici bych dal trochu stranou, protože tu nehodnotíme jako drony. Říkáme, že je to takový chytřejší granát.

Co jsou ohledně použití dronů pro vás třeba hlavní lekce z války na Ukrajině?

První věc byla, že jsme si uvědomili, že jde o opravdu masové nasazování těchto prostředků. Druhá věc, na kterou jsme nebyli zvyklí z konfliktů z Afghánistánu nebo Iráku, že tyto prostředky mohou být rušeny. A že se z nich stává opravdu spotřební věc, což jako armáda můžeme přijmout jen do určité míry.

Má tedy smysl si jich dělat velké zásoby, když jsou sice spotřební, ale zároveň drahé a technicky se rychle měnící stroje?

Dá se říct, že ty opravdu malé drony jsou spotřební věc, ale my je musíme mít, protože dělají z 2D bojiště 3D i na taktické úrovni. Proto pečlivě zvažujeme, co pořídit. Nepočítáme s tím, že víc menších prostředků, které nakoupíme teď pro taktickou úroveň, budeme mít ještě za 10 let. S obnovou počítáme za mnohem kratší dobu.

Jak důležité je pro vás doporučení, že ten či onen stroj fungoval na Ukrajině?

Pečlivě sledujeme, co se děje na Ukrajině, a sbíráme poznatky. Jenom podle nich se však neřídíme. Náš budoucí potenciální konflikt s protivníkem, kterého považujeme dnes za hrozbu, bude totiž trochu jiný. NATO má už teď nad Ruskem velkou převahu, takže my analyzujeme, jak by různé scénáře vypadaly z našeho pohledu. Na stroje, které prošly Ukrajinou, se ale díváme se zvýšenou pozorností.

Mohou drony do budoucna potenciálně nahradit pilotovaná letadla?

Z dnešního pohledu si nemyslím, že to tímto směrem dojde. Budou to pomocníci lidí, ale nemyslím, že je v dohledné době plně nahradí.

A ta samá otázka ohledně dělostřelectva. Nahradí vyčkávací munice děla?

Ne, v žádném případě. Je obrovský rozdíl v použití obou těchto prostředků. Když děláme to, čemu se říká targeting, tedy vybíráme cíl, řešíme, jak to udělat co nejefektivněji určitým druhem munice. Tady se hodí právě zkušenosti z Ukrajiny. Tam využívají vyčkávací munici na bodové cíle právě proto, že dělostřelectvo to není schopné trefit tak efektivně. Ale stejně tak nemá vyčkávací munice určité schopnosti dělostřelectva.

Kde z vašeho pohledu ve vývoji dronů je Česko v porovnání s jinými zeměmi či armádami?

V České republice určitě máme potenciál a zkušenosti, které vychází z minulosti. Máme tu velice chytré lidi, ale nejsem si jistý, jestli jsem schopen to srovnat a říci, jestli jsme v čele, uprostřed či na konci pelotonu. Zatím jsem nezaznamenal v současné době prostředek, který by byl vyvinutý do té úrovně, že by pravděpodobně splňoval naše nároky na specifikace. Firmy asi potřebují ještě nějaký čas.

A co firma Primoco, jejíž většinový majitel tvrdí, že má velké byznysové i válečné úspěchy na Ukrajině, ale že ho česká armáda ignoruje?

Armáda žádnou českou firmu nepřehlíží. Spíš bych řekl naopak. Pokud jde o Primoco a další firmy, které jsou v podobném stadiu vývoje těchto prostředků, bylo by skvělé, kdyby dotáhly jejich vývoj na základě zkušeností z Ukrajiny do takové míry, aby byly zajímavé i pro nás.

A co naopak třeba ukrajinský dron Leleka, který se má vyrábět i v Česku? Ten je pro vás zajímavý?

Pro nás je opravdu zajímavé všechno, co je nějakým způsobem schopné na Ukrajině fungovat. Ať se klidně v budoucnu přihlásí do výběrového řízení. Mně jako vojákovi je to jedno, já se potřebuji dívat na efektivitu. My jako armáda dlouhodobě říkáme, že víme, co chceme. A válka na Ukrajině nám pomáhá vidět nejen to, co chceme, ale i kterým směrem jít nechceme.

Letectví

Stáhněte si přílohu v PDF

V případě Leleky 100 vyráběné pro ukrajinskou armádu je to podobné těm křídlatým strojům, které jsou už etablované v armádách NATO. My se koukáme spíš po kvadrokoptérách. A v případě větších prostředků, hmotnosti kolem 100 kilogramů, chceme stroj s možností vertikálního vzletu a přistání, který nepotřebuje vzletovou dráhu. Aby se na místo přivezlo pár beden, během několika minut složilo, odstartovalo a nemusela se pro to hledat dráha. To je důležitá věc k podpoře brigádního úkolového uskupení.

Takže k izraelskému stroji Heron, který potřebuje vzletovou dráhu, se už vracet nebudete?

K bezpilotnímu prostředku vyšší váhové kategorie se vracet budeme. Ale ty větší prostředky by měly víc komunikovat s letectvem, které dostane F-35 a bude k tomu asi potřebovat něco většího. To je spíš cesta, že větší prostředky, jež potřebují vzletovou dráhu, by mělo mít pod palcem letectvo. Zároveň je tam možnost většího nákladu, využití pro přenos signálu, elektromagnetický boj, munice. Ale to je vzdálenější budoucnost. Teď se potřebujeme postarat o lidi, kteří by bojovali v první linii. Aby měli informace o tom, co se děje kolem nich, a vrátili se nám v pořádku domů. To je pro mě nyní priorita.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Letectví.