Chudé regiony nemusí mít nutně horší školy. Mapa ukazuje, kde mají děti lepší šance

V pohádkách rozhodují o osudu lidí sudičky. Ve skutečném světě do velké míry záleží na tom, kde se člověk narodí. „Místo, kde vyrůstáte, zásadním způsobem ovlivňuje, jakého vzdělání jste schopen dosáhnout, což má pak dopad na váš další život,“ potvrzuje datový analytik společnosti PAQ Research Václav Korbel, který stojí v čele výzkumného projektu Mapa vzdělávání, analyzujícího příčiny vzdělávacího (ne)úspěchu na různých místech Česka.

Ten koncem minulého roku zveřejnil aktualizovaná data o rozdílech ve vzdělávání v jednotlivých mikroregionech. Zároveň zkoumá jejich příčiny a navrhuje způsoby, jak tyto nerovnosti řešit.

Základní teze výzkumu tvrdí, že vzdělávání v Česku neslouží všem dětem stejně dobře. Oproti většině evropských států u nás výsledky vzdělávání více závisí na tom, z jaké rodiny a regionu dítě pochází. „Výsledky srovnávacích testů PISA 2022 znovu ukazují, že socioekonomický status má u českých žáků výrazně větší souvislost se vzděláváním, než je tomu v ostatních státech, a to i ve srovnání se zeměmi, které mají podobný historický vzdělávací kontext,“ upozorňuje Korbel a jako důvod uvádí různou schopnost vzdělávacích systémů postarat se o znevýhodněné skupiny: „Zdá se, že ostatní země, například Polsko, umí lépe vytahovat žáky z nejslabšího společenského zázemí na vyšší úroveň.“

Problém, na který se projekt zaměřuje od roku 2022, je takzvaná vzdělávací neúspěšnost. Týká se zanedbávání školní docházky, propadání a nedokončování základní školy, což jsou faktory, které závažným způsobem komplikují dětem jejich budoucí život. Experti přitom vycházejí z dat České školní inspekce, ministerstva školství, ministerstva práce, Českého statistického úřadu a dalších institucí.

Vzdělávací neúspěšnost v Česku

Míra vzdělávací neúspěšnosti se v různých koutech Česka liší až desetinásobně. Nejvíc postihuje některé oblasti v Ústeckém a Karlovarském kraji, rozhodně ale nelze říci, že by se vzdělávací neúspěšnost projevovala plošně na úrovni krajů. I v těchto oblastech se totiž objevují některé obce s rozšířenou působností, které se blíží celorepublikovému průměru. A naopak můžeme pozorovat, že v celkově průměrných krajích, jako je Plzeňský, Liberecký nebo Jihočeský, se objevují lokální ostrůvky s vysokou vzdělávací neúspěšností. Jde převážně o lokality, které sousedí s chudšími kraji nebo leží na hranicích Česka.

V některých krajích ale najdeme i vedle sebe problémové a úspěšné oblasti. „Zvlášť v Moravskoslezském kraji spolu třeba sousedí oblasti, jako je Vítkov, kde je vysoká neúspěšnost, a Opava, kde je naopak velmi nízká. Souvisí to s tím, že i v rámci těchto krajů jsou značné sociální rozdíly mezi jednotlivými obcemi s rozšířenou působností,“ objasňuje Korbel. Rozdíly ve vzdělávací neúspěšnosti jsou pro českou společnost alarmující. „Bavíme se o tisících dětech a zásadním dopadu na jejich životní šance. Nedokončování vzdělávání navíc stojí stát miliony korun na odvodech a dávkách,“ připomíná Korbel.

Aby analýza pokryla celé spektrum žáků, rozhodli se odborníci mapovat od loňského roku ještě další ukazatel, kterým jsou výsledky srovnávacích testů. Nabízí tedy nový pohled, který představuje míru znalostí a kompetencí. Ty často rozhodují o tom, jestli se žáci dostanou na maturitní obory a otevře se jim cesta ke studiu na vysoké škole.

Výsledky testování se vzdělávací neúspěšností souvisí, není tu však tolik ostrůvků, které by vybočovaly. Lepší výsledky mají převážně velká města, zatímco venkovské regiony na Vysočině či v Jihomoravském kraji nevychází z testování příliš dobře, přestože mají relativně nízkou vzdělávací neúspěšnost.

Obstát i tam, kde hvězdy nepřály

Co za propastnými rozdíly mezi jednotlivými regiony stojí? A jak je překlenout, aby šanci na úspěšný život měly všechny děti, nezávisle na tom, ve kterém koutu země se narodí? Experti se shodují na tom, že nejzávažnějším problémem, který se na vzdělávací neúspěšnosti podepisuje, zůstává destabilizující chudoba. Rodiny, které jsou zatížené exekucemi a potýkají se s bytovou nouzí, mohou jen stěží vytvářet dětem zázemí, které je motivuje ke vzdělání. Chudoba přináší do života dětí stres a následkem je pak nedokončení základní školy, což zásadně zkomplikuje jejich budoucí pracovní a společenské příležitosti.

Mapa vzdělávání ale ukazuje, že chudoba není jediným faktorem, který má na vzdělávací neúspěšnost vliv. I ve vyloučených regionech se totiž ukazují výrazné rozdíly v dokončování základních škol mezi jednotlivými oblastmi. „Na hodně místech vedle sebe existují naprosto rozdílné vzdělávací světy. Udělali jsme proto novou typologii mikroregionů, která pomáhá odhalovat příklady dobré praxe i strukturální problémy různých koutů Česka,“ vysvětluje Korbel.

Mapa vzdělávání: mikroregiony překonávající a zaostávající za svými sociálními podmínkami

Pro každou obec s rozšířenou působností vědci spočítali, jak by měly vypadat její výsledky vzdělávání vzhledem k tamním sociálním podmínkám, a čísla potom porovnali s realitou. Tím vznikla mapa překonávání a zaostávání, která ukazuje, kterým oblastem se daří předbíhat ve vzdělávání svou předpokládanou úroveň a které za ní naopak pokulhávají.

„Když máte žáka, jehož rodiče jsou v exekuci a mají základní vzdělání, nemůžete jeho výsledky srovnávat s někým, kdo se narodil do ambiciózní rodiny vysokoškolsky vzdělaných rodičů,“ vysvětluje princip tohoto měřítka Korbel. Proto je třeba porovnávat mezi sebou regiony s podobnými sociálními podmínkami. „Když vidíme, že třeba v Krnově nedokončí školu čtyři procenta žáků, zatímco by se dalo očekávat, že jich tam nedokončí školu osm procent, tak je to dobrá vizitka,“ uvádí expert jako příklad.

Ukazuje se, že některé mikroregiony dokážou navzdory celkovému znevýhodnění obstát. Překonávat své sociální podmínky se daří zhruba desetině obcí s rozšířenou působností. Relativně nižší vzdělávací neúspěšnost můžeme pozorovat například v některých oblastech Ústeckého (Kadaň, Litvínov) a Moravskoslezského kraje (Rýmařov, Krnov, Bruntál).

U výsledků testování je těchto překvapení méně, lepší než předpokládané výsledky mají opět velká města, jako je Praha, Brno či Olomouc. Podle odborníků to nejspíš souvisí s kvalitou škol i vyšším sociálním a kulturním kapitálem rodičů, kteří se do vzdělání více zapojují.

Pokud jde o zaostávání za sociálními podmínkami, to může podle odborníků souviset se schopností sociálního systému obcí a krajů pomáhat rodinám v nouzi, příčiny ale mohou spočívat i v samotném vzdělávání. Může jít o kvalitu řízení škol, dostupnost dobrých učitelů, psychologů či předškolní péče. Důvodem mohou být i rozdíly v kvalitě škol, kdy sociálně znevýhodněné děti končí v horších nebo částečně segregovaných školách.

Výrazné zaostávání za sociálními podmínkami – buď ve vzdělávací úspěšnosti, nebo ve výsledcích testování – najdeme v příhraničních oblastech (Frýdlant, Varnsdorf, Trhové Sviny, Jeseník), ale i na vnitřní periferii krajů (Slaný, Mnichovo Hradiště, Podbořany, Hlinsko). „Nejkritičtější situaci sledujeme na místech, kde se oba typy zaostávání spojují. Nachází se hlavně v Plzeňském kraji, ve kterém pro někoho možná překvapivě některým způsobem zaostává většina mikroregionů,“ komentuje mapu překonávání a zaostávání Korbel.

Školka, psycholog, spolupráce

Mapa překonávání a zaostávání potvrzuje, že kromě socioekonomických podmínek mají na kvalitu vzdělávání vliv ještě další důležité faktory. Ty pomáhají úspěšnějším mikroregionům vymanit se ze svého znevýhodnění a na jiných místech dokazují, že dobré sociální zázemí ještě nemusí automaticky znamenat kvalitní úroveň vzdělávání. „Naše výpočty ukazují, že zhruba dvě třetiny rozdílu mezi jednotlivými mikroregiony v Česku se dají vysvětlit právě socioekonomickým zázemím,“ upřesňuje Korbel. Zbylou třetinu tvoří další faktory, na které je dobré se zaměřit, pokud chceme rozdílům ve vzdělávací úspěšnosti porozumět a problémům předcházet.

Jedním z nich je předškolní vzdělávání. Ukazuje se, že v oblastech, kde chodí více dětí do školky, je celková vzdělávací úspěšnost vyšší než tam, kde je účast dětí v předškolním vzdělávání nízká. Nejhůř je na tom Karlovarský a Ústecký kraj, kde se docházka do mateřských škol pohybuje v průměru kolem 85 procent. I tady se ale ukazují velké mikroregionální rozdíly, v rámci zmíněných krajů se objevují obce s rozšířenou působností, kde je účast dětí v předškolním vzdělávání i devadesátiprocentní.

V chudších regionech souvisí docházka do mateřských škol opět s exekucemi a bytovou nouzí, v těch bohatších je více ovlivněna dostupností školek pro děti okolo tří let. V každém případě platí, že kvalitní předškolní vzdělávání, které rozvíjí děti v podnětném prostředí a vytváří v nich zdravé návyky, k celkové vzdělávací úspěšnosti značně přispívá.

Investice do vzdělání

Je to ještě hra, nebo už se učíme? Komunitní školy jsou stále žádanější, mohou si dělat věci po svém

31. 1. 2024 ▪ 12 min. čtení

Dalším faktorem úspěchu je podle expertů míra podpory slabších žáků. Konkrétně se to projevuje v zapojení specializovaných profesí, jako jsou asistenti pedagoga, psychologové, výchovní poradci, metodici prevence nebo speciální pedagogové. „Týká se to i širší spolupráce škol s Orgánem sociálně‑právní ochrany dětí nebo s dalšími sociálními službami. Tam, kde tato spolupráce funguje, se daří podporovat rodiny, aby dávaly vzdělávání větší prioritu,“ podotýká Korbel. Důležité je především to, aby slabší žáci nespadávali do speciálního školství, ale udrželi se v hlavním vzdělávacím proudu společně s ostatními dětmi.

Hodně záleží i na financování od státu a obce. Podle ředitele výzkumné nezávislé organizace PAQ Research Daniela Prokopa pomáhá současný systém financování spíš bohatším regionům s většími školami. „Finance na podpůrná opatření znevýhodněných žáků se čerpají individuálně přes jejich diagnostiku a finance na podpůrné profese z velké části přes dotační programy. Obojí je administrativně náročné. Lépe to zvládnou ředitelé, kteří mají administrativní podporu ve větší škole či od zřizovatele,“ vysvětluje Prokop.

Velkým problémem v Česku je rozdrobenost vzdělávacího systému a jednotlivých aktérů, kteří v něm působí. V situaci, kdy na určitém území funguje velké množství menších škol a jejich zřizovatelů, kterými jsou často malé obce, jež ani nemají školský odbor, je obtížnější celkovou kvalitu vzdělávání efektivně posouvat. Tam, kde je snaha o širší komunikaci a spolupráci, jsou výsledky o poznání lepší. „Vidíme to třeba na Hlučínsku nebo v Kadani. Jsou to území, která dokážou dobře spolupracovat a udržet si kvalitu, vzájemně se vzdělávat, vyměňovat si dobrou praxi a podporovat se,“ říká Korbel. Z tohoto důvodu se lépe daří velkým školám a lokalitám, kde je vzdělávání řízeno na širší, zdravě komunikující platformě.

Chce to lokální i systémové změny

Uvést tyto poznatky do praxe je výzvou pro lokální aktéry i státní instituce. Výzkumný tým, který stojí za Mapou vzdělávání, jim k tomu nabízí analytické reporty pro jednotlivá území i osobní spolupráci na strategickém plánování. „Rádi jezdíme do regionů, kde si nás pozvou, a bavíme se s nimi o tom, jak mohou naše data dlouhodobě využívat a propsat je třeba do svých akčních plánů. Už jsme takto objeli asi sedmdesát obcí s rozšířenou působností,“ pokračuje Korbel. Některé mikroregiony už s těmito indikátory koncepčně pracují a každý rok si na základě těchto dat vyhodnocují, kam se posunuly a co je potřeba změnit.

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

Lokální iniciativy ale samy o sobě celou věc nevyřeší. „Určitě je to z velké části systémový problém. A jsem rád, že ministerstvo školství je nyní těmto systémovým nástrojům daleko víc otevřené,“ oceňuje Korbel. Pozitivně hodnotí například návrh takzvaného indexového financování, které by zohledňovalo sociální status příslušné školy. „U nás to tak ještě nefunguje, ale ministerstvo školství je tomu hodně nakloněno,“ dodává expert.

Dalším slibným krokem je snaha o řešení fragmentace českého vzdělávacího systému. „Ministerstvo to chce řešit skrze střední článek podpory. To je podle mě tak na půli cesty. Pokud nebudeme koncentrovat profesionalitu u menšího počtu opravdu dobrých ředitelů a zřizovatelů, tak to v našem decentralizovaném systému půjde pořád těžko. Tady by ambice ministerstva mohla být ještě trochu vyšší,“ hodnotí Korbel.

Hlavní pozitivní zprávou ale je, že se v této problematice změnilo vnímání veřejnosti, která už chápe význam vzdělávacích nerovností a jejich dopad na celou společnost. „Už zkrátka rozumíme tomu, že ne každé dítě má přístup ke kvalitnímu vzdělání a že je potřeba to změnit,“ raduje se Korbel. Potřebné změny systému jsou díky tomu v současné době i politicky prosaditelnější.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.