Za vším hledej Ukrajinu: Jak Visegrád přežil a Fico pomohl Macronovi udělat dlouhý nos na Scholze

Vztah k Ukrajině jako oběti ruské agrese a jako budoucímu silnému hospodářskému a bezpečnostnímu partneru Evropské unie je nyní hlavním definičním rámcem pro poměry mezi evropskými státy i pro rétoriku evropských politiků vůči jejich domácímu publiku. Jinými slovy, obrana Ukrajiny proti ruské agresi určuje a ještě nějakou dobu bude určovat evropskou politiku, ať se na ni podíváme z jakéhokoli úhlu pohledu.

Jednoznačně se to ukázalo v posledních dvou dnech na dvou setkáních evropských politiků, v nichž Česká republika a její premiér Petr Fiala hráli hlavní roli. A český volič se ani v jednom případě nemá za co stydět.

Napjatě očekávané setkání premiérů zemí visegrádské čtyřky v Praze Fiala z titulu českého předsednictví organizoval. Hostitel a služebně nejmladší politik ze čtveřice zúčastněných musel nepochybně často při jednáních zatnout zuby, protože i při tiskové konferenci přiznal, že jednání „bylo nelehké“. Mohl se opřít o autoritu a zkušenosti Donalda Tuska, s nímž se viděl už ráno, a mohli se na dva ruskou propagandu papouškující kolegy ze Slovenska a Maďarska připravit. Tusk si potom při veřejném vystoupení nebral servítky.

Premiéři se mohli po jednání přetrhnout, aby veřejnost ujistili, že Visegrád není mrtvý a že se může hodit například jako nátlaková skupina uvnitř Evropské unie. „V4 je jiná instituce, než byla před ruskou agresí na Ukrajinu,“ připomněl Fiala kolegům základní fakt názorového rozdělení na roli Ruska v Evropě mezi aktuální českou a polskou politickou reprezentací na jedné straně a politiky Slovenska a Maďarska na straně druhé.

Naštěstí se podařilo zkrotit téma odporu proti migraci, které je všem čtyřem zemím společné jako vábnička na voliče a které Fico a Orbán dost slušně umí doma zneužívat.

Shoda mezi čtyřmi zeměmi panuje v tématu, které je také ukrajinské a které nejspíš do budoucna ještě natropí dost problémů v celé střední Evropě – dovoz levných ukrajinských potravin. To je vzhledem k protestům zemědělců jak aktuální, tak s ohledem na strukturu rozpočtu Evropské unie, z něhož jde třetina na podporu zemědělců, i dlouhodobý problém. S ním se Tusk mohl setkat v domovské Varšavě, kde právě v úterý probíhal protestní traktorový zájezd tisíců polských zemědělců.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Jak naznačila vyjádření čtyř premiérů po schůzce v Praze, jsou připraveni se shodnout v základních věcech ohledně politiky v Evropské unii, jako je právě ochrana domácích zemědělců nebo případná změna základních unijních smluv ohledně veta při rozhodování například o bezpečnostních a zahraničněpolitických tématech.

To je diskuse, která se v unii vede a povede ještě nějakou dobu, ale nečeká se od ní v blízké době nic zásadního – i když právě zkušenost s maďarskou blokádou unijní pomoci Ukrajině si o něco takového říká. Takže společná deklarace premiérů, že se ohledně veta shodnou, je sice pěkná, ale v praxi se nebude v dohledné době nějak projevovat.

Visegrádská skupina tedy neumírá, jak by si možná někteří představovali, jen se na nějakou dobu přestavila na asi nejpragmatičtější režim ve své více než třicetileté historii – a dokud bude v Budapešti vládnout Viktor Orbán, tak v tomto režimu připomínajícím mrazničku nejspíš zůstane.

Úpornost, s jakou Robert Fico v Praze obhajoval své téma „nevyslání“ vojáků na Ukrajinu, ale připomněla právě pondělní večerní schůzku dvacítky hlav států a vlád EU v Paříži. Řešila se tam konkrétní pomoc bojující Ukrajině a vlastně není jasné, proč tam Emmanuel Macron proruského slovenského premiéra pozval. Fico pro Macrona udělal jediné: pomocí předramatizované reakce slovenské vlády vypustil do evropské veřejné debaty téma možného vyslání vojáků EU či NATO na Ukrajinu.

Zatímco čeští diplomaté v tichosti a trpělivě budují koalici států, která bude ochotná financovat společné nákupy munice pro Ukrajinu po celém světě, Fico nabídl Macronovi, aby pařížskou schůzku zastínil právě tématem „nevyslání“ vojáků. Macron se způsobem sobě vlastním snažil vytvořit iniciativu, která má vybudit zdání, že Francie se chopí role evropského lídra v jedné z nejtěžších historických chvil, v níž se Evropa ocitla od roku 1945.

Není jisté, jak se k zárukám na obranu Evropy postaví USA, pokud v nich v listopadu vyhraje prezidentské volby Donald Trump. A krajně nejistě vypadá leadership Německa, jehož kancléř – na rozdíl od mnoha členů své vlády – kličkuje rétoricky jako zajíc před rozhodnutími poslat na Ukrajinu ve správný čas ty správné zbraně, jako byly tanky Leopard a jako by mohly být střely Taurus.

Macron se chopil příležitosti nastolit agendu. Všichni si pamatují jeho výrok o mozkové mrtvici NATO, tohle je stejný postup. Nezakryl tím ale fakt, že Francie – na rozdíl od Německa – Ukrajině neposílá zdaleka tolik, kolik by mohla. Tedy ona ani jedna z velkých západoevropských zemí neposílá tolik, aby se to dalo poměrově srovnat s tím, co poslalo Polsko, Česko nebo baltské státy. Ale v Berlíně se alespoň rozhoupali k větším akcím. Jen si kancléř Olaf Scholz nemůže nárokovat korunu lídra, protože neumí jít příkladem – i tanky Leopard svolil poslat až poté, co ho podpořili Američané svými Abramsy.

Pravdu má Donald Tusk v tom, co řekl po ranní schůzce s premiérem Fialou: „Nechci, aby to znělo příliš ostře, ale kdyby se všechny země EU zapojily do pomoci Ukrajině, jak to dělá Polsko nebo Česko, tak by možná nebylo vůbec potřeba, abychom diskutovali o jiných formách podpory pro Ukrajinu.“

Vztah k Ukrajině je tak nejen tím, co trápí každou evropskou vládu, ale zároveň i to, co bude do velké míry definovat vůdčí roli států uvnitř sedmadvacítky.

Debata o vyslání vojáků na Ukrajinu je také svým způsobem fíkový list. Veřejným tajemstvím je, že speciální síly některých zemí na Ukrajině vlastně působí. Doklad o přítomnosti Britů například přináší ve své knize o prvním roce války reportér listu Wall Street Journal Yaroslav Trofimov.

Německý kancléř tvrdí, že nemůže poslat rakety Taurus, protože by je Ukrajincům museli programovat němečtí vojáci, kteří by tím ve výkladu kancléře eskalovali konflikt s Ruskem. Je tedy tak trochu úsměvnou záhadou, kdo na ukrajinské letouny montuje a programuje britsko-francouzské rakety Storm Shadow / Scalp.