Evropa má sedm let na posílení obranného průmyslu a vyzbrojení před ruským útokem, tvrdí studie

Když náměstkyně ukrajinského ministra obrany Kateryna Černohorenková popisovala na víkendové konferenci Prague Defence Summit, že v ruské armádě mají digitální technologie 45denní inovační cyklus, kterým reagují na podobně rychlé ukrajinské inovace, mnozí z přítomných západních expertů se navenek usmívali a v duchu dost vyděsili. Řada z nich si totiž představila obludný byrokratický proces a dlouhá léta, která dnes zavedení čehokoli nového do armád členských států NATO představuje.

Rusko plně najelo na válečnou ekonomiku. Ukrajina je ve válce a není v EU, neplatí u ní tedy unijní pravidla svazující například stavbu jakékoliv nové továrny. Ukrajinská vláda má sice problémy s oficiálním procesem nákupu zbraní a munice, ale vytvořila si spoustu digitálních nástrojů, aby si tento proces zjednodušila. Zároveň buduje téměř od nuly vlastní zbrojní průmysl, protože v Kyjevě pochopili, že se nemohou spolehnout na dodávky od západních spojenců.

Ti váhají buď z politických, nebo z provozních důvodů: hlavně evropské továrny prostě nestíhají navyšovat kapacitu a evropské zbrojařské firmy po dekádách půstu v mnoha případech stále čekají s novými investicemi do výrobních linek, protože nemají základní jistotu dlouhodobých objednávek.

Pro obranu Evropy nyní i v nejbližší budoucnosti je přitom klíčová rychlost výroby společně s velkým množstvím. Problém evropského obranného průmyslu není kvalita, ale malá produkce malého množství zbraní či munice, jejichž výroba trvá příliš dlouho. Rusko už teď vyrábí víc dělostřelecké munice a tanků, než jsou výrobní kapacity NATO, tedy dvaatřiceti zemí dohromady.

„V příštím roce budou ruské kapacity takové, že za šest měsíců vyrobí více, než má ve skladech Německo, a v přepočtu na hlavu bude Rusko vydávat na obranu více než všechny členské státy EU dohromady,“ popsal stav evropského zbrojního průmyslu nastupující unijní eurokomisař Andrius Kubilius během slyšení v Evropském parlamentu, kde ho minulý týden europoslanci tzv. grilovali.

Analytická zpráva týkající se obranného průmyslu, kterou pro Aspen Institute CE zpracoval Daniel Koštoval, uvádí, že evropské země NATO mají sedm let na to, aby nastartovaly, technologicky zkvalitnily a výrobně rozšířily obranný průmysl tak, aby byl schopen pokrýt rostoucí potřeby spojeneckých armád, které budou v budoucnu čelit ruské hrozbě.

Sedm let je experty odhadovaná doba, kterou od konce či zmražení války s Ukrajinou bude Kreml potřebovat, aby obnovil své vojenské schopnosti, a začne hrozit přímým útokem na území NATO a EU. Předpokládá se, že konflikt se nějakým způsobem zastaví v průběhu příštího roku hlavně vlivem nástupu nové vlády Donalda Trumpa v USA.

„Pokud do sedmi let země NATO a EU nedokážou tuto neschopnost (masové výroby zbraní, munice a vojenského materiálu) odstranit, nebude fungovat odstrašení vůči Rusku ohledně jeho možné agrese vůči samotnému teritoriu aliance. A nezafunguje ani efektivní obrana v případě vzniku ozbrojeného konfliktu,“ píše Daniel Koštoval, který brzo nastoupí jako český velvyslanec právě v Ruské federaci. V minulosti byl mimo jiné náměstkem ministra obrany a měl na starosti i přípravu nákupů nových zbraní.

Evropský obranný průmysl sice trpí roztříštěností a malými výrobními kapacitami, ale zároveň už řada firem od počátku ruské invaze na Ukrajinu sama připravuje plány na rozšiřování výroby či na investice. Naráží však na řadu problémů, které vyplývají z toho, že většina politiků a veřejnosti nepochopila, že se Evropa nachází ve válce, která má zatím „jen“ hybridní podobu a může se snadno změnit v horký konflikt. Na něj evropské armády nemají – viděno zkušenostmi z Ukrajiny – dost vojáků, zbraní, munice a dalšího materiálu.

První věc jsou dlouhodobé a střednědobé objednávky, k nimž se státy i téměř tři roky od začátku ruské invaze zdráhají zavazovat a které by umožnily dlouhodobé investice. Daří se to například ve výrobě velkorážové munice, kde jsou sklady vyprázdněné a spotřeba na Ukrajině velká. I kdyby zítra nastalo příměří, sklady se budou naplňovat dalších nejméně deset let – proto třeba česká firma STV Group připravuje stavbu třetí linky na munici ráže 155 milimetrů, a proto také jiná skupina Czechoslovak Group koupila nedávno v Německu výrobce nitrocelulózy a jako jeden z mála evropských výrobců munice bude mít zhruba do dvou let ve svých závodech na Slovensku, ve Španělsku, Německu a Řecku vybudovaný kompletní řetězec na výrobu velkorážové munice a všech jejích složek.

Zpráva Aspen Institute CE upozorňuje na tradiční problémy, jako je složitý přístup zbrojařských firem k financování jejich rozvoje, který je stále brzděn požadavky EU na kritéria udržitelnosti známá pod zkratkou ESG. Banky si je pořád i přes řadu jednání vykládají často restriktivně, až nesmyslně (bankovní úředníci si třeba sami definují, co jsou „obranné“ a „útočné“ zbraně, na ty první peníze půjčí, na ty druhé ne). Na tento aspekt upozornila i zpráva mezinárodního think-tanku International Institute for Strategic Studie (IISS), která vyšla u příležitosti v úvodu zmíněného Prague Defence Summit.

Daniel Koštoval ve svém textu také upozorňuje na příliš velkou administrativní náročnost a přemrštěnou regulovanost EU. „Postavit v EU například továrnu na výrobu munice včetně výroby střelného prachu a nezbytných ingrediencí je dnes prakticky otázka deseti a více let – a to ještě v případě, že dotyčná firma vůbec dokáže splnit požadavky na stavební řízení, ochranu životního prostředí, nakládání s chemikáliemi a podobně, které jsou dané legislativou EU a národními normami,“ uvádí zpráva Aspen Institute CE.

Tohle je jeden z důvodů, proč v Evropě nyní probíhá mezi zbrojaři doslova hon na staré továrny, které jsou mnohdy v žalostném stavu, vyžadují kompletní investice, ale mají právě to nejdůležitější – platná povolení. I když záměr Finska postavit relativně rychle novou muniční továrnu na zelené louce s použitím různých výjimek ukazuje, že kde je politická vůle, tam je i cesta k překonání byrokracie.

I když EU v projevech politiků dává zbrojnímu průmyslu zelenou, podle analýzy Aspen Institute CE je velkým problémem nekonzistentnost jednotlivých politik a iniciativ unie. Někteří si slibují, že právě nový komisař pro obranu a vesmír by tímto směrem mohl pomoci, protože EU nemá prakticky žádné pravomoci přímo v obraně, ale může zásadně ovlivnit právě průmyslovou politiku týkající se obranného průmyslu.

V kuloárech nyní populárních zbrojařských konferencí ale spíš zaznívá, že bude stačit, když nový úřad nebude vytvářet nové regulace a nebude chtít zavádět kvóty na nákup zbraní evropského původu – protože evropské státy zhruba polovinu nových nákupů dělají zejména kvůli rychlosti a ceně mimo EU, hlavně v USA, Jižní Koreji, Brazílii nebo Izraeli.

Dalším slabým bodem, na který upozorňuje zpráva Aspen Institute CE, je závislost Evropy na dodavatelských řetězcích z často potenciálně nepřátelských států. To se nutně nemusí týkat jen zbrojní výroby, jak si ověřují třeba výrobci baterií do elektromobilů.

Koštovalova zpráva i zmíněná analýza IISS se shodují také v tom, že problémem je, že obranný průmysl nemá přednost před civilním, když se shánějí třeba právě těžko dostupné materiály nebo když se řeší povolovací procesy. Rusko tím, že prakticky přešlo na válečnou ekonomiku, tohle vůbec neřeší. Evropští manažeři jsou někdy terčem posměchu kolegů z Turecka nebo Indie, kde politickou podporu přetavenou v přednostní přístup zbrojní firmy mají.

Zpráva Aspen Institute CE v závěru přichází s řadou doporučení, která se týkají právě zjednodušení administrativní náročnosti a zároveň udržení konkurenčního prostředí a tržního principu. Za zmínku stojí i požadavek na jednodušší přístup k financím třeba ještě ve fázi výzkumu a vývoje, protože s výjimkou Izraele státy demokratické koalice neumějí pracovat s rizikovým kapitálem v případě investic do nových, tzv. přelomových technologií, které dnes vytvářejí převahu na bojišti – jak vidíme v případě dronů či systémů elektronického boje právě na Ukrajině.