České nářky na „slabou Evropu“ jsou trapné. V obraně jsme selhali sami. Teď potřebujeme militarizaci společnosti

V Česku máme obecně tendenci svádět naše vlastní problémy na druhé. V zaměstnání, ve společnosti i v politice slýcháme často variaci na větu: „My za to nemůžeme, to oni.“ Poradit umíme, postěžovat si taky, ale k vlastní odpovědnosti, notabene, když nás to něco stojí, se moc nehlásíme.

Nyní to sledujeme v případě bez nadsázky existenčním. Skoro všichni v Česku po zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa, který dává najevo, že USA nebudou dál garantovat naši bezpečnost, naříkají: „Evropa je slabá, Evropa selhala, Evropa fuj.“ Jako by byla Evropa nějaká externí entita, která nás, nebohé oběti dějin, zase potopila.

Zkusme se ale na chvíli vymanit z tradičního alibismu a zeptat se poctivě: Ale co my? My jsme udělali všechno, co jsme mohli? My jsme se chovali zodpovědně? My jsme neselhali?

Odpovědi jsou jasné: Ne, neudělali jsme všechno. Ne, nechovali jsme se zodpovědně. Ano, selhali jsme. Jenom v případě, že si takto tvrdě sebekriticky odpovíme, dostaneme se dál a budeme moci uvažovat, jak selhání napravit. A – ano – jak se v dnešním nebezpečném světě přece jen zachránit.

Nejprve ale důkazy našeho vlastního selhání. Především: k tomu, abychom omezováním výdajů na obranu oslabili naši armádu, nás opravdu žádná Evropská unie nenutila. Udělali jsme si to sami – rukama společnýma a nerozdílnýma všech politických reprezentací. Místo toho, abychom alespoň drželi závazky vůči NATO a vydávali na obranu dvě procenta HDP, jsme se v jednu chvíli dostali pod jedno procento. Ke dvěma procentům se klopotně blížíme (po dvaceti letech!!!) až letos. Zastarávání ozbrojených sil a snižování obranyschopnosti bylo léta realitou a dnešním tempem by náprava trvala věčnost, kterou k dispozici nemáme. Celá naše profesionální armáda má nyní úsměvných 26 tisíc příslušníků, takže kdyby se trochu zmáčkla, vešla by se celá do hlediště fotbalového stadionu Slavie. S tím možná leckoho dojmeme, ale že bychom někoho zastrašili, to tedy těžko. 

Komentář Davida Navrátila

Vance není hloupý, šlo o čistou provokaci. Místo reality spustil kulturní válku, USA jsou nečitelnou a nebezpečnou zemí

18. 2. 2025 ▪ 3 min. čtení

Dá se samozřejmě namítnout, že se takto neprozíravě chovaly skoro všechny evropské země, protože si myslely, že nastal věčný mír a že armády budou potřeba maximálně na zahraniční mise. A když se nedejbože něco bude dít, zachrání nás USA. To je sice částečně pravda, ale nemůže nám to sloužit jako alibi. Zaprvé to nedělali všichni – třeba Poláci a obyvatelé Pobaltí se chovali zodpovědně, brali vlastní obranu vážně, investovali do ní. A zadruhé: kdo jiný měl být obezřetný a zodpovědný než Česko coby země, která má v Evropě, když vynecháme Gruzii a Ukrajinu, nejčerstvější zkušenosti s ruskou vojenskou invazí? Měli jsme to být my, kdo Evropu varuje a burcuje. Místo toho jsme spali a chovali se jako děti, zvyklé, že je vždycky z bryndy vytáhnou rodiče.

Všechno, co jsme mohli, jsme neudělali dokonce ani při pomoci Ukrajině. Ano, přijali jsme uprchlíky. Ano, pomáháme vojensky. Ano, máme muniční iniciativu, kterou Kyjev oceňuje. Ale stejně nás to neopravňuje k tomu, abychom ze selhání obviňovali všechny kolem a sebe ne. Jsou země, které dávají v přepočtu na obyvatele i ekonomický výkon Ukrajincům více – třeba opět Pobaltí a Polsko, ale třeba i Švédsko. Obecně se ví (spočítala to estonská rozvědka), že by na zadržení Ruska na Ukrajině mělo stačit dodatečných 0,25 procenta HDP Evropské unie. Vyzvali čeští politici k jednání aspoň o tomto příspěvku, který by naši životní úroveň věru neohrozil? Nikoli. Dílem se báli a dílem škudlivě říkali: „Sami máme málo, k čemu pomáhat nějaké Ukrajině?“   

Náš dosavadní mírně řečeno vachrlatý postoj k obraně ilustrují i drobné příběhy. Vojenská policie nyní snaživě vyšetřuje vojáky speciálních sil, jestli při dodávce dronů pro Ukrajinu ze soukromé sbírky neporušili zákon. Drony jsou přitom příspěvkem k obraně napadené země, a tedy i k naší bezpečnosti. Při veškerém respektu k nutnosti dodržování předpisů – neměla by se vojenská policie věnovat s patřičným úsilím spíš záležitostem, které naši obranyschopnost oslabují, než těm, které ji objektivně posilují? Další ilustrací tristního přístupu jsou nekonečné tahanice o to, jestli vůbec potřebujeme nějakou strategickou komunikaci, nebo malicherné spory mezi ministryní obrany Janou Černochovou a náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou. Opravdu si takové telenovely může dovolit země, která tvrdí, že to myslí s obranou vážně? Asi těžko. Pokud tedy není naším rafinovaným záměrem, aby generalita ruské armády z našeho přístupu pomřela smíchy.

Pořád je naštěstí ještě čas na změnu. Jenom musíme přestat s výmluvami na ostatní, zanechat neproduktivních stížností na „slabou a neschopnou EU“, jakož i malicherných vnitřních hádek a začít přistupovat k obraně opravdu zodpovědně. Co to znamená konkrétně?

Především se politická reprezentace musí odvážit říci, že dosavadní výdaje na obranu nestačí. Místo dvou procent HDP budou potřeba procenta čtyři, což znamená dodatečných 150 miliard každý rok. Je na odpovědnosti celé politické reprezentace, aby se na obraně země, která je podmínkou všeho ostatního, shodla jako na absolutní dlouhodobé prioritě a nedělala z ní téma politického boje. Vysoké důchody jsou jistě fajn, ale k čemu příjemcům budou, když na domy seniorů začnou dopadat rakety Iskander, protože nezbylo na protivzdušnou obranu?  

Zadruhé je nutné rychle početně doplnit armádu. Rekrutace nyní vázne a je nepravděpodobné, že se podaří dosáhnout nynějšího cíle (který se v aktuálním kontextu navíc jeví jako nedostatečný) mít do roku 2030 ve zbrani třicet tisíc mužů a žen. Je proto nezbytně nutné zvednout platy vojáků, aby se zvedla motivace do profesionální armády vstupovat. Pokud nejnižší hodnosti nedosáhnou ani na průměrný plat, těžko se do armády někdo pohrne.  

Zatřetí by bylo dobré rychle začít uvažovat o vyšším zapojení veřejnosti do obrany země. Tabu by neměly být ani úvahy o základním výcviku pro větší množství lidí než jen pro ty, kdo vstupují do armády. Inspirací může být třeba finský model. Militarizace společnosti je možná nepopulární termín, ale lepší společnost militarizovaná než ta, na kterou si každý agresor troufne.

Teprve až si tyhle úkoly splníme, budeme moci, pokud si ostatní země nesplní své úkoly taktéž, nadávat na „neschopnou Evropu“ a „slabou unii“. Do té doby opravdu nebudeme oběťmi slabosti Evropy. Ale jejími spoluviníky.