NATO by mělo donutit Putina odejít z alespoň jedné bývalé komunistické země v Evropě – z Orbánova Maďarska

Kromě ztráty území a obyvatelstva by se Ukrajina opět stala ruskou kolonií, jako tomu bylo po staletí před rozpadem Sovětského svazu před třemi desetiletími. A pokud by Ukrajina odmítla poslouchat své pány v Moskvě, neměla by žádnou armádu ani zbraně, aby se mohla bránit případné budoucí ruské invazi. Přesto je to svého druhu Putinův ústupek.

Ačkoli jsou tyto ruské podmínky nereálné, naznačují jistou vstřícnost ve srovnání s ultimátem, které Putin vydal v prosinci 2021, dva měsíce před zahájením své plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Tehdy bylo ultimátum adresováno Spojeným státům. Kreml požadoval, aby se NATO vrátilo do stavu z roku 1997 – jinými slovy do doby před vstupem bývalých komunistických zemí ve východní Evropě a tří pobaltských států do aliance.

Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov to vyjádřil ještě drsněji: Je načase, prohlásil, aby NATO „sebralo své krámy a vrátilo se do svých hranic před rokem 1997“.

V té době samozřejmě Putin očekával, že Ukrajinu obsadí během několika týdnů. Svět se navíc stále obával jeho „hrozivé“ armády. Teď už ne.

Miniputin

Po roce a půl války, kterou Rusové na Ukrajině odporně vedli, ruské ozbrojené síly dostatečně prokázaly, že jsou špatně vedené, špatně vybavené a obecně spíše neorganizovanou hordou než moderní vojenskou silou. Možná by si ale NATO mělo s Putinem trochu pohrát. Mělo by se vrátit k onomu jeho starému ultimátu jako ke gestu dobré vůle – aby nastartovalo koňské handrkování s Moskvou. A pro začátek by mělo Putinovi nabídnout, aby se stáhl alespoň z jedné bývalé komunistické země ve východní Evropě – konkrétně z Maďarska.

Maďarský Viktor Orbán je už dlouho jakýmsi Miniputinem. Odporně dojí historické křivdy maďarského lidu ve svůj osobní volební prospěch. Využil jejich latentního antisemitismu a protiromského rasismu, aby se navždy udržel u moci. A zavedl kleptokracii putinovského typu, v níž je úzký okruh kumpánů kolem něj bohatě odměňován – z velké části z peněz EU.

Na první pohled by měl být Orbán rád, že bude vyřazen ze západní aliance a vrátí se do staré Varšavské smlouvy. Skutečný politický účel tohoto kroku je však zcela jiný. Pouhá nabídka ponechat Maďarsko moci a vlivu Vladimira Putina by měla stačit k vystřízlivění všech těch Orbánovi fandících, až příliš důvěřivých Maďarů. Koneckonců si docela dobře pamatují, jak jejich povstání proti komunismu v roce 1956 rozdrtily sovětské tanky v ulicích Budapešti.

Rusové pro Ukrajince nejsou bratři. Spíš kamarádi z dětství, kteří v dospělosti provedli něco strašného

8. 8. 2023 ▪ 6 min. čtení

Je tedy nejvyšší čas připomenout si odvahu Maďarů poté, co byla v roce 1956 potlačena jejich revoluce a mladí idealističtí studenti, kteří se jí zúčastnili, byli mučeni a popraveni. Krátká návštěva Domu teroru, místa, které tehdy využívala sovětská tajná policie, vypráví tento příběh přesvědčivě. Na vnější fasádě budovy nacházející se na jedné z hlavních budapešťských ulic (Andrassyho třída), která dříve sloužila jako sídlo německého gestapa, jsou stovky černobílých fotografií, na nichž jsou zachyceny tváře Maďarů zavražděných Sověty. Je to živý obraz zločinnosti v ruském stylu.

To vše se dělo pod dohledem tehdejšího sovětského velvyslance v Maďarsku Jurije Andropova. Z velké části díky svým „hrdinským činům“ v Maďarsku (Maďaři mu dali přezdívku „řezník z Budapešti“) byl Andropov v roce 1967 jmenován šéfem KGB. Z této funkce se v roce 1982 vyšvihl na post generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a vládce Sovětského svazu. A samozřejmě, Andropov, řezník z Budapešti, byl konečným šéfem mladého rekruta KGB jménem Vladimir Putin, dnes známého jako „řezník z Buči“.

Maďarům by se jistě nelíbilo, kdyby se válečné zločiny spáchané Putinovými vojáky v Buči, Mariupolu a jinde na Ukrajině opakovaly v jejich vlastních městech a obcích.

Odstranění Orbánovy rakoviny

Na pozadí dnes již z velké části pohřbené, ale při zpětném pohledu velmi působivé historie protikomunistické odvahy mladých Maďarů před téměř sedmdesáti lety je těžké pochopit, jak je možné, že tolik současných Maďarů je ochotno skočit na špek. Pro budoucnost Maďarska, ať už jako země, člena EU nebo NATO, je zásadní, zda se Maďaři dokážou k této působivé historii znovu připojit.

Maďary by také mělo přimět k zamyšlení, že se přívrženci šarlatána Orbána setkali s velkým nesouhlasem v sousedním Polsku. Dokonce i vláda PiS, která je z demokratického hlediska kvůli svým demagogickým instinktům sotva vzorem cnosti, má přinejmenším jasno v tom, že je třeba postavit se proti Putinovi. V tomto ohledu si Poláci z obou politických táborů v zemi velmi dobře uvědomují, že s Orbánovou láskou k Putinovi Maďaři zrazují svůj vlastní podíl na východoevropském příběhu osvobození od komunistického útlaku.

Viktor Orbán by měl být donucen přestat být současně Putinovým kamarádem a členem NATO a zároveň dostávat velké dotace z Bruselu. S tímto vědomím by ho mělo NATO donutit, aby se urychleně vrátil do západního lůna. A pokud to neudělá, maďarští voliči by ho měli urychleně poslat do háje.

Alexej Bayer je Senior Editor v The Globalist, Stephan Richter je ředitel Global Ideas Center