Francouzsko-korejské poučení: Jak chyby lídrů dostávají demokracii na cestu do slepé uličky

Korejský prezident Jun Sok-jol byl pod ještě větším tlakem domácích událostí než jeho kolega Macron a zvolil ještě drsnější řešení – vyhlásil stanné právo, které nakonec trvalo jen šest hodin, protože jihokorejská demokracie zafungovala tak, jak nejlépe mohla. V době psaní tohoto textu se v Jižní Koreji řešilo, jak prezidenta donutit odstoupit nebo ho odvolat, protože překročil všechny myslitelné meze – kromě střelby do demonstrantů, což se naposledy dělo při posledním vyhlášení stanného práva v Koreji před čtyřiačtyřiceti lety.

I když si francouzská nebo jihokorejská demokracie podle všeho s těžkou situací nějak poradí, aniž by to ohrozilo podstatu demokratického státu jako takovou, přicházejí chyby jejích lídrů v nejméně vhodnou dobu pro celkový globální stav liberální demokracie. Dělají tak radost autoritářským vládcům, kteří na podobné chyby čekají a umějí jich náležitě využít.

Většina evropských i asijských demokratů s obavami čeká na nástup staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa do Bílého domu. Jeho personální návrhy a plány zatím ukazují, že americká demokracie bude mít co dělat sama se sebou a nebude mít příliš času, chuti a energie starat se o to, co bylo podstatou amerického leadershipu demokratického světa po roce 1945: o budování a udržování globální koalice demokratických zemí.

komentář martina ehla

Syrská lekce Evropanům: Přemýšlejte a rozhodujte se jako ve válce. Ostatní to tak dělají, jen vy ne

3. 12. 2024 ▪ 4 min. čtení

Evropané jsou navíc pod přímým tlakem Ruska a nová americká administrativa se bude snažit jejich jednotu spíš narušit než podpořit, například vyjednáváním o ekonomických výhodách pro jednotlivé země. 

V Asii se zase rozpíná komunistická Čína. Moskva a Peking spolu s Teheránem a Pchjongjangem zatím vytvářejí čím dál pevnější a propletenější spojenectví, které přímo útočí na podstatu mezinárodního systému, který se tu utvářel po porážce nacismu a japonského imperialismu.

Globálně by tak nyní bylo spíš potřeba, aby se spolupráce a spojenectví demokratických zemí posilovaly, aby třeba Jižní Korea víc materiálně podpořila bojující Ukrajinu a upevňovala spolupráci s Japonskem nebo aby Evropa a USA společně čelily tlaku Číny na změny v různých mezinárodních organizacích.

Místo toho globálně demokracie oslabují, a to do velké míry pod tlakem chyb vlastních lídrů, kteří – pravda – kličkují v minovém poli slabého ekonomického růstu, nacionalismu a populismu. Navíc, mění se podstata světového mocenského soupeření, místo otevírání hranic a liberalizace ekonomiky se svět uzavírá a čím dál větší roli hraje v mezinárodních vztazích hrubá síla na úkor pravidel, která se státy zavázaly dobrovolně dodržovat.

Liberální demokracie tak prožívá globálně nelehké období, a to v relativně krátké době poté, co si prošla otřesem během finanční krize, kdy se začalo ve velkém pochybovat, zda demokracie a kapitalismus mohou dále vůbec fungovat.

Pro státy, jako je Česko, je v této situaci jediný možný recept, který zajistí do budoucna alespoň relativní prosperitu a hlavně bezpečí: Neexperimentovat jako třeba Rumuni s krajně pravicovými, až fašistickými variantami domácí politiky prosazujícími izolaci a naopak podpořit větší spolupráce v rámci EU a NATO, tedy se státy, které mají podobně definované hodnoty a které jsou ochotné sdílet například náklady na obranu. Jen vzájemnou podporou a spoluprací budou demokratické země v blízké budoucnosti zvládat možná ještě vážnější krize.