Opravdu potřebujeme výpověď bez udání důvodu? Náš trh práce je dostatečně pružný už dnes

Poněkud ohraná písnička snah o „zlepšení fungování české ekonomiky“, aby se jí promazala pomyslná růstová kolečka, zapisuje další sloku. V duchu „pojďme konečně aspoň něco udělat“ začínáme zpružňovat náš údajně málo pružný trh práce.

První změny již vláda představila a zejména ty zaměřené na snazší zaměstnávání žen po mateřské jsou vlastně velmi dobré. O dalších se debatuje a samozřejmě mediálně nejvděčnější je téma výpovědi bez udání důvodu.

Na rovinu: náš trh práce nepružný z hlediska jeho regulace není. Podle žebříčku Employment Flexibility Index za rok 2020 jsme na celkově osmém místě mezi státy OECD a EU. (První místo zaujímají Spojené státy a poslední Francie.) Nižší flexibilitu rozvázání pracovních kontraktů „kompenzujeme“ například flexibilitou nastavení úvazků, řetězením doby určité, nižší minimální mzdou a omezenou nutností spolupracovat s odbory. Zaměstnavatelé mají i tak řadu nástrojů na to, jak se se zaměstnanci rozloučit. Některé jsou jasně vymezené v zákoně, jindy se zase využívají možnosti definování pracovního místa a role, vytýkacích dopisů za neplnění pracovních povinností a samozřejmě organizační důvody. 

Zároveň je zcela běžné, že při nástupu do zaměstnání se dnes dávají doby určité na jeden rok (a díky za to), a to minimálně u kvalifikovanějších pozic. Zároveň zkušební doby na šest měsíců u tzv. manažerských/vedoucích pozic také málokdy překvapí. Oba tyto nástroje umožňují zaměstnavatelům posoudit kvalitu, týmovost a loajalitu u nových zaměstnanců a bez větších nákladů se s nimi i včas rozejít. Stranou ponechávám nástroje každodenní, subtilnější a měkčí, které nevhodnému zaměstnanci mohou práci znepříjemňovat natolik, že nakonec podá výpověď sám.

Zaměstnanci byli vyčerpaní nebo si dělali ze čtvrtků pátek. Proč některé firmy ruší čtyřdenní pracovní týden

5. 9. 2024 ▪ 3 min. čtení

Rozumná flexibilita trhu práce je velmi důležitá, ale neměla by se přehánět. Vzhledem k tomu, že i vedoucí zaměstnanec může někdy jednat v emocích, zkratkovitě nebo z osobních pohnutek, a také k tomu, že zaměstnanci jsou téměř z definice ve slabším postavení na trhu práce než zaměstnavatelé, odbourávání dalších „kotev“ nepovede k nárůstu psychického blahobytu ve společnosti, téměř jistě naopak. A ani makroekonomické argumenty nejsou příliš silné, o tom ovšem jindy. 

Domnívám se, že by některým politikům a tzv. akademikům občas neuškodilo strávit aspoň roční stáž v soukromém sektoru v roli běžných zaměstnanců.

Autor je hlavní ekonom společnosti MND