Tady je pervitin doma. Šluknovsko pod tíhou stříkaček, děti se na dávku skládají

Prostranství sídliště s poetickým názvem Slunečnice, označované jako vyloučená lokalita, ale mnoho půvabu, natož poezie, nenabízí. Dva z domů na horním konci už jsou neobyvatelné a mají vybitá okna i vchodové dveře. Pod okny ostatních i na chodnících a ulicích se válí smetí.

Na středu dopoledne je tu nezvykle živo. Vedle prázdného sportovního hřiště zní z reproduktoru taneční hudba, ve stínu stromů se před žhnoucím sluncem skrývají asi dvě desítky dospělých Romů – ti jsou většinovými obyvateli sídliště – i jejich dětí. Děvčata se vrtí do rytmu, chlapci si hrají s míčem, zbytek sedí na dekách.

Dvojici terénních pracovnic organizace, která nabízí drogově závislým pomoc a rady, mezitím oslovuje první klient. Šestadvacetiletý Miroslav Danko přichází pro nové stříkačky a z batůžku Veroniky Matulové hned dvě dostává. „Pervitin beru asi od 14 let, ale nejsem silný uživatel. Tady na sídlišti je to normální. Píchá si ho každý druhý. A i v celém Šluknově je nás hodně,“ říká upřímně nezaměstnaný otec tří dětí.

Co ho k braní drog přivádí? „Nevím, asi nuda,“ odpovídá. „Je to takové potěšení jednou za týden, lepší než alkohol, ten už skoro nepiju.“ Danko se prý učil na zedníka, ale školu nedokončil. Práci hledá už delší čas: „Tady u nás ve výběžku a vůbec na severu je to těžké, práce je málo a je špatně placená. Budu muset hledat asi někde dál.“

Drogy ve Šluknovském výběžku

Dalších 14
fotografií

Během jediného roku rozdá organizace White Light po celém Šluknovském výběžku sto tisíc injekčních stříkaček. V celé oblasti, která se může pyšnit malebnou nedotčenou přírodou a ve které jsou jen tři menší města, kromě Šluknova ještě Varnsdorf a Rumburk, přitom žije dohromady jen 55 tisíc obyvatel. „Jen za měsíc a jen ve Šluknově vyměníme kolem tisícovky stříkaček, ve Varnsdorfu 1200,“ říká Meždejová a ukazuje plastovou nádobu v kufru vozu plnou použitých injekcí. V dalších bednách leží tampony na ošetření vpichů a nové stříkačky.

Kolik lidí je v obou městech a v Rumburku skutečně závislých, si ale obě profesionálky odhadnout netroufnou. „Lidí, kteří s námi komunikují a jsou u nás registrovaní, je mnohem méně než skutečných narkomanů. Ve Varnsdorfu jich máme 40, ale oni si jehly rozdávají mezi sebou,“ popisuje Meždejová. „Tady ze sídliště, kde žijí stovky lidí, jich chodí měnit asi deset, ale uživatelů jsou tu mraky,“ dodává Matulová. Celkem v loňském roce v kontaktním centru v Rumburku registrovali 194 narkomanů, v terénu po celém Šluknovském výběžku dalších 106.

Rodiče s jehlou v ruce

Smutných osudů svých klientů ale dokážou obě ženy popsat řadu. „Hodně rodičům tu hrozí odebrání dětí, od orgánu jejich sociálně-právní ochrany dostávají nůž na krk, že musí se svojí závislostí něco dělat, ale často to nedokážou. Matek, které pervitin užívají, mají potomky a přijdou o ně nebo se jich třeba i samy zřeknou, je řada. Máme teď například klientku, která jich má pět, teď čeká šesté a má žloutenku. Dítě chce navíc dát k adopci, výchovu už nezvládá a chodí se k nám zoufalá radit,“ popisuje Matulová.

Přesnější počet lidí na drogách ve svém rajonu neodhadne ani vedoucí centra White Light v Rumburku Vít Jelínek. „Z čísel rozdaných stříkaček i zkušeností našich lidí je ale zřejmé, že i přes to, že jsme venkovská oblast, jsou drogy jedním z velkých místních problémů. Máme tu navíc blízko Německo, Polsko, takže látky k výrobě pervitinu sem mají snadnou cestu. Počet našich registrovaných uživatelů je ale už několik let stabilní, extrémní výkyvy nezaznamenáváme,“ vysvětluje vystudovaný adiktolog s devatenáctiletou praxí.

Jak nastartovat sever

Změna daní, přesun úřadů i dům za euro. Návod na zbohatnutí chudých periferií Česka

23. 8. 2023 ▪ 8 min. čtení

Připomíná však specifikum malých měst a vesnic. Narkomani se tu daleko více skrývají než ve větších centrech. „V Ústí jim můžeme měnit stříkačky na náměstí a oni se nebudou stydět, že je někdo uvidí a pozná. Tady musí naše děvčata aktivní uživatele opravdu vyhledávat, navazovat s nimi kontakty a vztah.“

Zejména mladší uživatelé se prý kontaktům s terénními pracovníky vyhýbají. „Bojí se, že je někdo uvidí. Objevit se u nás přede dveřmi, v průchodu, kam je vidět z hlavní ulice, už je stigma. A kromě tří malých měst máme jen vesnice, což ale neznamená, že tam uživatelé nejsou. Bydlím v Šenově, který má dva tisíce obyvatel, a vidím je tam taky, stejně v Lipové. Z Dolní Poustevny sem občas přijede dívka a vymění hned 500 stříkaček,“ vypočítává.

Jednoznačnou hlavní drogou je přitom v oblasti pervitin. „Když nebudu počítat marihuanu, jejíž uživatelé k nám nechodí, tak hlavní a vlastně jediná droga je opravdu pervitin. Nevymizelo ani čichání toluenu a podobných látek, ale 99 procent naší klientely jsou skutečně ‚perníkáři‘. Z toho 60 procent si drogu píchá injekcemi,“ popisuje Jelínek.

Že by „piko“ užívali na Šluknovsku hlavně Romové, ale podle něj rozhodně neplatí. „Je fakt, že sídliště Slunečnice je opravdu nejhorší lokalitou v celém výběžku. Ale i v Rumburku a Varnsdorfu jsou jednotlivé domy, i když ne celá sídliště či ulice, kde  lidé žijí na okraji a drog je tam hodně. Pervitin je navíc velmi užívaný i v majoritě. U Romů je více vidět jen proto, že jsou často koncentrovaní na jednom místě,“ vysvětluje Jelínek.

Typickým klientem, který vyhledá pomoc neziskové organizace, je podle něj spíše sociálně slabší člověk z majority nad 30 let, s nízkým vzděláním, často nezaměstnaný či ze squatů.

S pervitinem přes 20 let. I ve vězení

Přesně do takové šablony zapadá dvojice, která do skromných, ale útulných prostor rumburského kontaktního centra právě dorazila. Šestatřicetiletý Josef Machač z Rumburka si přišel vyměnit stříkačky, dát si kuřecí polévku, kterou pracovnice pobočky uvařily, a také se vysprchovat. Dorazil i se svojí o rok mladší – a také závislou – přítelkyní Barborou Najbrtovou.

„S pervitinem jsem začal ve 14 letech, když nepočítám výkon trestu tak už ho užívám 22 let. Ve vězení to jde taky, ale je to hodně omezené,“ říká Josef. A Barbora přikyvuje. „I já jsem začala ve čtrnácti.“

Oba jsou bez zaměstnání, bez maturity, aktuálně trestně stíhaní. Otevřeně přiznávají, že na pravidelnou denní dávku až jednoho gramu pervitinu si vydělávali a zřejmě dodnes vydělávají krádežemi. „Beru to každý den, někdy i dvakrát. Ale je to těžký, když vylezete z výkonu trestu jako já nedávno a nemáte ani korunu. Tak vám nezbývá než začít zase krást. Dělám něco vlastně každý den. Jezdím do Německa a kradu kola a motorky, mám známé, kteří to ode mě kupují,“ říká bezelstně Machač. Zveřejnění identity mu prý nevadí. „Moje jméno klidně můžete uvést, já už mám stejně zase nástup dalšího 14měsíčního trestu. Jsem čtyři týdny doma a vrátím se zase do vězení.“

Štíhlý muž s řetězy na krku prozrazuje, že dříve vykrádal chalupy, obydlené domy i byty. „Seděl jsem i za mezinárodní obchod se zbraněmi, úvěrový podvod, dělal jsem cokoli, co se naskytlo. Už jsem odseděl 15 let, strávil jsem skoro polovinu života ve vězení,“ svěřuje se. Právě pervitin prý hrál v jeho „profesi“ klíčovou roli.

„Pomáhá mi hodně při krádežích, abych nepřemýšlel nad riziky,“ usmívá se muž zhusta potetovaný na obou pažích i prsou.

Na otázku, zda někdy zvažoval s drogou skončit, za něho odpoví Barbora, bývalá dělnice v německé textilní továrně. „Pepík asi ne, jeho to baví, on je kontejner,“ říká místním slangem. Kontejner je narkoman se skutečně velkou spotřebou. I Barbora prý před časem dostala podmínku za napomáhání ke krádežím. „Udělali jsme spolu blbost,“ přiznává dnes kajícně.

Josef je přitom vyučený elektrikář a obráběč kovů, chlubí se i svářečským kurzem. Do práce prý ale nikdy nenastoupil. „Po vyučení jsem rovnou začal s kariérou lupiče,“ připouští. A na tváři se mu opět objeví úsměv.

Zvážní jen jednou. Při dotazu, zda plánuje celý život krást, užívat pervitin a chodit do vězení. Zda by nebylo přece jen lepší takový kruh rozetnout. „No, už bych měl, už by bylo načase.“ Vzápětí ale skoro posmutněle dodá: „Jenže pro mě už je vězení domov, já venku neumím žít, ale tam ano.“

Dávka za 200, děti se na ni složí

Pervitin nicméně podle Jelínka zdaleka neberou jen chudí lidé z okraje společnosti. „Je i mezi střední třídou. Ti ale většinou přijdou až tehdy, když je droga posune ve společnosti o patro, dvě níže, spadnou na dno a přestanou se stydět se u nás objevit.“

Podle Jelínka je to vidět na ambulantní léčbě, kam naopak většinou docházejí právě zaměstnaní pacienti, kteří mají rodiny. „Jsou to většinou lidé, kteří si k nám pro stříkačky nikdy nepřišli, ale teď se chtějí závislosti s naší pomocí zbavit,“ vysvětluje expert. 

Z příběhů i zkušeností terénních pracovníků navíc vyplývá i znepokojující fakt: mnozí ze šluknovských začínajících „perníkářů“ jsou vlastně ještě děti. „Mladí jsou k vyzkoušení drogy náchylnější. Souvisí to s dospíváním, prvním vzdorem proti rodičům, skoro všichni naši klienti začínali mezi 13 a 17 lety, málokdo ve 25 či 30,“ říká Jelínek.

Klíčovou roli v tom podle něj hraje snadná dostupnost pervitinu. „Základní dávka je za 200 korun. To je pětina gramu, menší dávka než u pokročilých uživatelů,“ přibližuje Matulová. Děti se tak na ni mohou případně složit a rozdělit si ji. „Nebo stačí něco drobného ukradnout. Dealeři ji navíc dají kolikrát i zadarmo s tím, že dítě zaplatí příště. Vyrobí si tak zákazníka nebo kolegu dealera,“ podotýká Jelínek.

„Sama mám dvě děti v pubertě, 14 a 16 let, a je mi z toho, co při práci vidím, úzko. Povídám si s nimi o tom hodně, vyprávím příběhy lidí na drogách, to je asi to nejvíc, co pro ně mohu udělat,“ svěřuje se Matulová.

K bezútěšnosti situace přispívá i nízký počet lidí, kteří se rozhodnou se závislostí bojovat a podstoupí léčbu. „Léčit se rozhodnou spíše výjimky. Nejvýše jednotky našich klientů ročně, a zdaleka všichni nejsou úspěšní,“ zmiňuje Karolína Meždejová. Ta má sama se zápasem s drogou trpké zkušenosti.

Skončila na ulici, teď závislým sama pomáhá

Dnes čtyřicetiletá žena byla na pervitinu závislá přes deset let. Poprvé ho okusila ve 13 letech, když byla jako chytré, talentované dítě studentkou osmiletého rumburského gymnázia. „Měla jsem starší kamarády, kteří bohužel pervitin užívali. Poprvé jsem ho jen vdechla nosem, ale po roce už jsem drogu užívala nitrožilně,“ vzpomíná.

Jaký byl důvod, proč si s drogou začala zahrávat? „Chcete být zajímavý, mít kolem sebe přátele, teenagerovský věk je rizikový. S drogou byla dlouho zábava, cítila jsem se dobře, měla i zázemí,“ vypráví drobná hnědovlasá žena. Jenže po čase přestala chodit do školy, ze které ji nakonec vyhodili a skončila ve výchovném ústavu. „Byla jsem tehdy nezvladatelná, nakonec mě z ústavu pustili pod podmínkou, že se vyučím. Což se stalo, ale s drogami jsem tehdy nepřestala.“

Že je v jejím životě něco špatně, si prý uvědomila, až když skončila zhruba v 21 letech na ulici a stala se bezdomovkyní. „Máma mě musela vyhodit na ulici, přišla jsem o bydlení, přítele. Přespávala jsem pak, kde se dalo, a na pervitin jsem vydělávala drobnými krádežemi, třeba čokolád, parfémů a jeho dealerstvím.“

Přátelé a rodina se od ní odvrátili, jediní lidé, které potkávala, byli dealeři a narkomani. Až po roce na ulici náhodou potkala skupinu lidí, kteří žili v zahradní kolonii za městem. „Nabídli mi, že tam s nimi v jedné chatce můžu bydlet. Dostala jsem se najednou dál od skupiny závislé na droze, postupně jsem ztrácela chuť na pervitin, který jsem částečně nahrazovala alkoholem. Bylo fajn nebýt nucena běhat po hernách a krást, drogu jsem užívala méně a méně,“ vybavuje si.

Postupně si dala do pořádku vztah s úřady, potom i s rodinou. Začala platit zdravotní pojištění, brát sociální dávky i pracovat při úklidu městských prostranství. A s pomocí znovunalezené rodiny, a to i finanční, si nakonec našla malý byt 1+1 v paneláku. „První dva roky ale byly kritické. Jste na malém městě, všichni věděli, že jsem byla roky na drogách, takže když jsem se objevila někde ve společnosti, tak to z pohledů a reakcí bylo jasně znát.“

Po 15 letech je to prý jiné. Už skoro deset let pracuje v krizovém centru, vystudovala zdravotnickou školu, nyní pokračuje na vyšší odborné škole s oborem sociální pracovník, má šestiletou dceru. „Byly to pomalé krůčky, nebyl to řez, ale zvládla jsem to úplně sama. Bez přítele, bez léčby. Když se ze závislosti chce člověk dostat, tak musí být hlavně sám rozhodnutý, odhodlaný,“ vysvětluje mladá žena a připomíná, že po většinu z těch deseti let s pervitinem navštěvovala kontaktní centrum jako klientka. „Brala jsem ho jako menší azyl, mohla si popovídat o problémech, mockrát mi pomohli.“

Jelínek coby šéf centra tak dobře zná obě Karolíniny podoby. „Jsem na ni strašně pyšný, zažil jsem ji, když vypadala opravdu bídně. A pak jsem ji viděl se pouze svojí silou postupně zvedat. Je to obdivuhodný příběh,“ poznamenal.

Volání po přísnějších trestech i policistech

V Česku bylo v roce 2021 podle zprávy národního protidrogového koordinátora celkem 34,7 tisíce lidí drogově závislých na pervitinu – nejvíce jich je dlouhodobě právě v Ústeckém kraji. Situace se tam sice nehorší, ale přes veškeré preventivní programy ani nelepší a počty závislých zůstávají vysoké.

„Problémy s drogami většinou souvisí se sociálně patologickými jevy v dané lokalitě. Je to bohem zapomenutý kraj, lidé jsou zde více izolováni, proto častěji sahají po drogách,“ popisuje adiktolog a  odborný ředitel organizace White Light I Josef Radimecký s tím, že pomoci může celkové zlepšení kvality života v daném regionu.

S tím místní starostové ale souhlasí jen částečně. Podle nich je problém i v nedostatku policistů a nízkých trestech. „Prevence je důležitá, ale postihy dealerů, vařičů drogy by měly být daleko, daleko přísnější. Mělo by se zapracovat na změně legislativy,“ míní starosta Lipové Pavel Svoboda (STAN).

Místostarosta Rumburku Jiří Pimpara (ODS) je přesvědčen, že více policistů by situaci určitě pomohlo. „Je to takový bludný kruh, cestu z toho neznáme. Těžko to ale můžeme házet na policisty, máme tu podstav, jsme rádi, že tu služebnu ještě vůbec máme, ve Velkém Šenově nedávno služebnu zavřeli,“ uvádí.

Podle experta na drogové závislosti Viktora Mravčíka je ale nutná hlavně koordinace všech složek. „V Ústeckém kraji by mělo být investováno ze všech možných zdrojů mnohem více do prevence než v jiných krajích. To je první a hlavní, co bych doporučil, je potřeba více záchytných a preventivních služeb,“ říká.

S přispěním Michaely Ryšavé