Matadoři zbrojního průmyslu se potřebují naučit pracovat s digitálními nováčky

Největší česká zbrojařská firma Czechoslovak Group (CSG) má zájem koupit pardubickou chemičku Synthesia. CSG chtěla původně od státu odkoupit menší sousední podnik Explosia, který vyrábí trhaviny nebo prachové náplně, ale stát si ho chce ponechat. Majitel CSG Michal Strnad se proto začal zajímat o nákup Synthesie, která patří do koncernu Agrofert expremiéra Andreje Babiše. Explosia je totiž ve všech základních surovinách nebo v dodávkách energie na Synthesii závislá. A CSG potřebuje prach a trhaviny pro výrobu munice, o niž je teď nebývalý zájem. Zároveň chce Strnad vybudovat co nejvíce konsolidovanou zbrojařskou skupinu.

Tato připravovaná transakce, o níž jako první informoval server Seznam Zprávy, je jedním z důkazů toho, jak hodně se mění český obranný a bezpečnostní průmysl v posledním roce a půl od ruské invaze na Ukrajinu. Zbrojaři se přestali „stydět“ o svém byznysu a práci mluvit a zároveň si politici i veřejnost uvědomili, že jde nejen o zhruba dvacet tisíc pracovních míst a jedno procento hodnoty vývozu, ale o něco víc – příspěvek k bezpečnosti státu, který se snadno může ocitnout v ohrožení.

Nový pohled na obranný průmysl

„Z války na Ukrajině vyplývají dvě hlavní změny. Uvědomili jsme si, že v některých oblastech nemáme dostatečné výrobní kapacity na domácí půdě ani v Evropě. Válka také přispěla ke změně pohledu na obranný průmysl,“ říká Lubomír Kovařík, předseda Sekce obranného průmyslu Hospodářské komory. „Vybudovat dostatečné výrobní kapacity znamená investice v řádu let, zatímco – jak ukazuje válka na Ukrajině – potřeby armád by bylo třeba plnit v řádu týdnů až měsíců.“

Situace se tedy nemění jako mávnutím kouzelného proutku, ale proces je mnohem pomalejší. Celý sektor, který byl vyjma továrny Explosia – na rozdíl od sousedního Polska – privatizován, je závislý z více než devadesáti procent na vývozu. Na tom se i v době, kdy ministerstvo obrany vyhlašuje různá výběrová řízení a snaží se urychlit modernizaci Armády České republiky nebo přijmout zákon o povinných dvou procentech HDP výdajů na obranu, nic nemění.

Zároveň ale k úspěchu na zahraničních trzích je pro jakéhokoli českého výrobce klíčová reference od domácí armády či jiného domácího zákazníka. „Obranný a bezpečnostní průmysl je poměrně široký pojem, který zahrnuje řadu oborů, takže dělat obecnější závěry je těžké,“ odpovídá Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP), na dotaz, v jakém stavu jsou firmy z tohoto oboru více než rok po vypuknutí války na Ukrajině. „Ale dá se najít několik společných jmenovatelů: nedostatek kvalifikovaných pracovníků, ceny obecně a zvláště energií a nedostatek vstupních materiálů a přístup bank.“

První bod je společný všem průmyslovým firmám s tím, že v případě společností zabývajících se obranou je podle Hynka potřeba kvůli výzkumu a vývoji vyšší podíl vysokoškoláků a zároveň větší odpovědnost kvůli prověrkám či práci v nebezpečném prostředí.

Druhá věc souvisí s tím, že v mnoha případech obranný průmysl potřebuje velmi specializované dodávky surovin, jejichž výrobců je na světě obecně málo.

A třetí problém je dlouhodobý a souvisí s tím, že výrobce zbraní a vojenského materiálu řada bank odmítá financovat úplně, aby si nekazila portfolio vzhledem například ke kritériím společenské odpovědnosti či etickému kodexu. Člověk by očekával, že to se vlivem války na Ukrajině změní, když i Evropská unie financuje nákupy zbraní pro Kyjev. „Je to spíš horší než lepší. Řešili jsme nedávno třeba případ nákupu pro Ukrajinu, kdy banka už po přijetí záloh z Ukrajiny najednou řekla, že transakci neprovede, protože jde o zbraně,“ řekl Hynek.

Problém je podle něj také to, že české banky mají své matky v zahraničí, a pokud jsou ochotné půjčovat firmám z obranného průmyslu, mají na to přísné limity ohledně podílu takových transakcí ve svém portfoliu. „A dcera si musí takové transakce nechat schválit matkou, která často raději tuto kvótu upřednostní pro svůj domácí obranný průmysl. Chování bank je prostě pořád velký problém,“ tvrdí Hynek.

Zpřetrhané dodavatelské řetězce

Podobně to vidí i Radka Konderlová, která jako vrchní ředitelka vede na ministerstvu obrany sekci průmyslové spolupráce, která má mimo jiné pomáhat českým firmám z tohoto oboru uspět na zahraničních trzích. „Obrovským problémem, který tyto podniky musí řešit, je přístup k vstupním surovinám. Konflikt na Ukrajině zcela zpřetrhal některé dodavatelské řetězce a najít dnes náhradu za některé vstupy pro výrobu například tolik potřebné munice je obrovská výzva pro všechny výrobce, a to nejen u nás v Česku,“ vysvětluje Konderlová.

Stejně tak potvrzuje i fakt, že obor se v posledních letech potýká s přístupem některých bank k firmám obchodujícím s vojenským materiálem. „Poskytování finančních produktů, nebo dokonce i zřízení bankovního účtu může být během na velmi dlouhou trať. A to i v momentě, kdy má daný subjekt vydána všechna povolení ze strany státní správy,“ popisuje situaci.

Válka na Ukrajině ukázala nejen současné možnosti a hlavně limity českého obranného průmyslu, ale také to, kde může být potenciálně jeho budoucnost. Všeobecně zažitá představa je, že české firmy se zabývají hlavně modernizací a obnovou starých sovětských a ruských zařízení, která prodávají Ukrajině nebo zemím v Africe či na Blízkém východě. Moderní zařízení typu pasivní radary nebo výroba celého letadla se zdají být spíš výjimkou.

Ukrajina však nejen z Česka, ale prakticky z celého dostupného trhu doslova vysála například stará bojová vozidla pěchoty, dělostřelecké systémy a munici do nich. To společně s tlakem na modernizaci domácí české armády vytváří i pro české firmy nové možnosti, ale zároveň také výzvy.

Podle Lubomíra Kovaříka máme na to, že Česko je středně velký stát, dobré zastoupení různých schopností domácího průmyslu. „Máme zde výrobce vozidel, munice, ručních palných zbraní, řídicích systémů, radiolokačních systémů, dronů, a dokonce i letadel, což je absolutní průmyslová špička,“ řekl Kovařík.

Podle něj ale nelze předpokládat, že české firmy vyrobí všechno, co bude česká armáda potřebovat. Proto je nutná průmyslová spolupráce se zahraničními výrobci, přenos technologií i zapojení českých firem do projektů Evropské unie, které mohou přinést financování a do budoucna i možnost stát se subdodavateli velkých evropských firem, od nichž si podle současných očekávání členské státy EU budou společně nakupovat zbraně a další vojenský materiál.

Příležitost v digitalizaci

Jiří Hynek i Radka Konderlová vidí poměrně optimisticky možnosti českých firem v nově se rozvíjejícím digitálním sektoru a potvrzují, že klíčová bude účast v projektech Evropské unie, tedy především Evropské obranné agentury. Ale i jako subdodavatelé velkých evropských výrobců budou české firmy podle Hynka potřebovat mít velký podíl přidané hodnoty a výzkumu a vývoje. A tady je značný prostor v digitalizaci.

Obrana a bezpečnost

Stáhněte si přílohu v PDF

Při nedávné cestě velké české byznysové delegace na Tchaj‑wan se názorně ukázaly nové možnosti pro firmy z digitálního průmyslu. Tchajwanští výrobci dronů totiž měli velký zájem o české start-upy, které se zabývají vývojem softwaru pro drony a jejich řízením v rojích.

„Ministerstvo obrany se ale v posledních dvou letech intenzivně věnuje oblasti takzvaných nastupujících a přelomových technologií. V těch nejdále pokročily v Česku malé a často neznámé start‑upy. Tedy ne úplně tradiční dodavatelé pro armádu. A mezi nimi vidíme jasnou dominanci spíše softwarových řešení než čistě hardwarových,“ říká Radka Konderlová.

Ta tudíž očekává, že tradiční hráči budou nyní víc spolupracovat s nováčky, kteří třeba dosud netušili, jak mohou být užiteční v sektoru obrany a bezpečnosti. „Potřeba této synergie je jasně vidět i na Ukrajině, kde vedle sebe operuje těžká technika stará i několik desítek let, například houfnice či tanky, a zaměřování provádí komerčně dostupný dron s napojením přes terminál Starlinku,“ dodává Konderlová.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.