Dva obdobné projekty z oblasti teplárenství se v poslední době dostaly do centra pozornosti. Skupina ČEZ dokončila jednak stavbu horkovodu z Temelína do Českých Budějovic, čímž se zajistí bezemisní teplo pro třetinu obyvatel jihočeského krajského města. A pak také brněnští zastupitelé odmítli dlouho připravovaný projekt výstavby třetího kotle v městské spalovně, který by měnil odpad na teplo. Skutečnost, že tím město připravili téměř o třímiliardovou dotaci, odůvodnili právě tím, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout i horkovod z Dukovan do Brna. „Odpadové“ teplo tak prý v Brně nebude třeba.

S využitím tepla z jaderných elektráren coby možné náhrady dnešního, z velké části fosilního tepla se do budoucna jistě počítá. Ještě více však s výhřevností vznikající při ekologické likvidaci odpadů. Případ Brna tak ukazuje, jak složitý úkol nevyhnutelná transformace tuzemského teplárenství představuje a jaké kontroverze lze očekávat.

Času přitom není nazbyt. Podle aktualizovaného národního energeticko-klimatického plánu (NEKP), který vláda schválila v říjnu a poslala k připomínkám do Bruselu, se totiž má „zcela utlumit využití uhlí pro výrobu elektřiny a tepla do roku 2033“, přičemž k výraznému snížení má dojít už v druhé polovině dvacátých let. Uhlí přitom stále zajišťuje více než polovinu dodávek pro vytápění, o něco více než čtvrtinu pak méně emisní, ale přesto fosilní zemní plyn. Toho se má Česko podle vládních plánů zbavit do roku 2050. Zbytek dodávek dnes připadá především na obnovitelné zdroje, ale také jádro nebo ropné produkty. Během deseti let tak všechny uhelné teplárny skončí. To se zdá jako dlouhá doba, ale v energetice, kde se investice počítají na desetiletí, to je prakticky zítra.

Největší investiční akce v dějinách

Bude to operace, kterou česká energetika dlouho nezažila a která bude bolet. „Bude to největší investiční akce v dějinách českého teplárenství,“ říká o chystané dekarbonizaci výkonný ředitel Teplárenského sdružení Martin Hájek. Náklady se podle něj odhadují na 180, spíše však 200 miliard korun. Konec uhlí totiž neznamená pouze nahrazení jednoho zdroje jiným, ale i celkovou modernizaci infrastruktury, rekonstrukce potrubí ve městech, a tedy rozkopané ulice po celé republice.

 

Aby se to celé vyplatilo, bude pravděpodobně potřeba nejen masivní investiční, ale i provozní podpora. „Potřebovali bychom dva až tři tisíce megawattů českých teplárenských zdrojů přebudovat na plyn. To by vyžadovalo určitou formu podpory v řádu jednotek miliard, ať už investiční, nebo provozní. Dalo by se to však stihnout do roku 2030,“ nastínil v nedávném rozhovoru šéf ČEZ Daniel Beneš. A potřeba bude také uzavřít dlouhodobé smlouvy na 15 až 20 let o odběrech tepla mezi městy a teplárenskými společnostmi. Aby totiž teplárna byla ochotna investovat do drahé stavby nových zdrojů, musí mít jistotu, že bude mít i svého odběratele a investice se jí vrátí. Někde, především u malých odběratelů z řad rodinných domů, přitom už investice do nového potrubí nemusí dávat smysl. Pro část lidí to tak může znamenat nucený přechod na individuální vytápění.

Jak však uhlí v teplárnách nahradit? V prvé řadě se počítá se samotným poklesem spotřeby tepla, a tedy i menší potřebou jeho výroby, což už se několik let děje. Podle statistik ministerstva průmyslu spotřebovaly domácnosti, průmysl a služby napojené na centrální zásobování teplem v roce 2020 necelých 83 tisíc terajoulů tepla. Během uplynulých deseti let spotřeba poklesla o 20 tisíc terajoulů díky zateplování, zvyšování efektivity, ale i čím dál teplejším zimám či prosté skutečnosti, že mnoho domácností se od centrálního zásobování odpojilo a pořídilo si vlastní kotelnu. Spotřeba má klesat i dále. Ovšem už ne tak výrazně, úspory mají své limity. Do roku 2030 má spotřeba spadnout zhruba na 77 tisíc terajoulů a dále výrazně dolů už podle prognóz nepůjde.

NEKP počítá, že teplo Česku z krátkodobého hlediska zajistí trojice alternativních paliv. V prvé řadě jde o biomasu, která se už dnes na dodávkách podílí zhruba z devíti procent. Podle materiálu ministerstva průmyslu by to do roku 2030 mohlo být 14,4 procenta. „Biomasa začíná být vyčerpaná,“ připomíná však možnou potíž Hájek. Ministerská analýza v tomto ohledu poněkud diplomatičtěji konstatuje, že se nepodařilo prokázat do roku 2030 nabídku přesahující poptávku.

Vedle biomasy stát počítá také s využitím tepla z odpadů. Význam odpadků v teplárenství se má do konce desetiletí více než zdvojnásobit a podílet se na celkových dodávkách zhruba ze sedmi procent. Tím se ale dostáváme k problémům typu Brno. Projekty spaloven naráží na odpor prakticky kdekoliv, kde se objeví, nikoliv jen v jihomoravské metropoli.

Hlavní náhradou uhlí se tak v nejbližších letech stane zemní plyn. Nejedno teplárenské zařízení aktuálně chystá „plynovou“ modernizaci. „V ČEZ máme řadu projektů, které by se mohly dokončit v letech 2026 až 2029. Jsou to Dětmarovice, Prunéřov, Trmice nebo bloky v Mělníce,“ popsal Beneš.

To má dva háčky. Vzhledem k podmínkám v takzvané taxonomii musí modernizované zdroje získat stavební povolení do roku 2030. A pak také musí být připraveny pro pozdější přechod na vodík. Takzvané hydrogen ready technologie se přitom teprve pomalu začínají objevovat na trhu.

Vize 2050: vodík, tepelná čerpadla a teplo z podzemí

Vzhledem k tomu, že do Česka aktuálně neteče žádný plyn z Ruska, bude se z velké části jednat o zkapalněný LNG dodávaný skrze námořní terminály v Polsku, Německu či Nizozemsku. Ovšem nejen ten. Až třináct procent tepla má podle představ státu do konce desetiletí zajistit biometan, tedy „domácí“ zelený plyn z odpadních či zemědělských bioplynových stanic s identickým složením jako zemí plyn.

V tomto ohledu je důležité, že Evropská komise nedávno schválila provozní podporu na výrobu biometanu. Producenti tak mají v následujících 20 letech získat až 52 miliard korun formou zeleného bonusu. Otázka je, zda to bude stačit. Navzdory tomu, že jde o poměrně pokročilou technologii, je biometan stále poměrně drahý. Vedle toho čeká tuzemské teplárenství i investiční podpora. V Modernizačním fondu je pro dodavatele připraveno na transformaci celkem 87 miliard korun. 

A co bude dál? Pro další desetiletí se už počítá s opětovným postupným odklonem i od emisního zemního plynu. Ten by měl nahradit třeba zmíněný vodík, který je ale teprve na úplném začátku. Společnost Solar Global spustila první tuzemský průmyslový elektrolyzér na výrobu zeleného vodíku teprve před pár týdny. „Výhodou zeleného vodíku je navíc možnost výroby přímo v Česku. Naším cílem je v roce 2030 vyrobit až 32 tisíc tun vodíku,“ prohlásil při té příležitosti ministr životního prostředí Petr Hladík.

„Počítáme s tím, že nastane boom velkých průmyslových tepelných čerpadel,“ nastiňuje další vize Hájek. Potenciál podle něj a hlavně podle státních strategií má i využití geotermálního tepla. Teplé podzemní jezero zásobuje už od konce 90. let město Děčín. Teplou vodu z podzemí využívá i aquapark v Pasohlávkách a existují plány, že by jednou mohla zásobovat i jihomoravské domácnosti. I nedaleká, v zelených technologiích tradičně průkopnická Vídeň, plánuje až 200 tisíc domácností vytápět díky podzemním zdrojům horké vody. První z několikakilometrových vrtů by ve městě nad Dunajem měl začít dodávat teplo domácnostem už v roce 2026.

Česko tak daleko ještě není a je otázka, zda geotermální energie zajistí až 14 procent tepla v roce 2050, jak to ve svých strategiích naplánovalo ministerstvo průmyslu. Zatím se tuzemské teplárenství soustřeďuje spíš plně na to, zda v šibeničním termínu zvládne přechod z uhlí na plyn.

Článek vznikl ve spolupráci se společností ČEZ.