Bude v čele NATO nizozemský „učitel“, nebo poprvé v historii žena? Odstartoval mocenský souboj o top místa v Evropě

Nizozemský premiér Mark Rutte se postaral v řadě koutů světa o překvapení. Připustil totiž, že by mohl od příštího roku vést nejsilnější vojenský pakt, Severoatlantickou alianci. Jde o prvního vysoce postaveného politika státu NATO, který o post veřejně projevil zájem. Rutte to navíc řekl po sérii rozhovorů, v nichž takovou možnost vehementně odmítal.

„Myslím, že tato role by byla zajímavá, protože umožňuje přispívat zkušenostmi z několika let na mezinárodní scéně, a to v době dramatických globálních změn,“ odpověděl končící nizozemský premiér v rozhovoru pro rádio Den Haag uplynulou sobotu na otázku, zda by ho lákalo vedení aliance.

Rutte podal letos v červenci demisi po třinácti letech ve funkci a sdělil, že po nových volbách plánovaných na konec listopadu úplně opustí nizozemskou politiku. Na dotazy po svém dalším angažmá odpovídal teprve šestapadesátiletý liberál v tom smyslu, že ho další politický post neláká, a odmítal možné mezinárodní funkce – včetně právě vedení NATO.

„Rutteho prohlášení je nečekané,“ připustil pro HN bruselský zpravodaj nizozemského listu de Volkskrant Marc Peeperkorn. „Nikoli s ohledem přímo na NATO, ale tím, že Rutte vůbec chce v nějaké funkci pokračovat. Zatím vždycky říkal, že zřejmě půjde učit.“

To ostatně dělá nizozemský premiér částečně už teď. Od roku 2008 každý pátek dopoledne vyučuje občanskou nauku na jedné střední škole v Haagu.

Proč končící šéf nizozemské vlády změnil názor, novinář jen odhaduje. „Rutte si pravděpodobně vyhodnotil, že by měl na vedení NATO nějaké šance,“ míní Peeperkorn.

Tato úvaha zjevně není mimo. Pokud totiž Rutteho přiznání někde nepřekvapilo, je to právě prostředí aliance. „Jméno nizozemského premiéra nepadlo poprvé. Objevovalo se už dříve v zatím neformálních debatách o tom, kdo by mohl napříště vést alianci,“ potvrdil český velvyslanec při NATO Jakub Landovský.

Současnému šéfovi aliance Jensi Stoltenbergovi končí mandát příští rok v říjnu. Jméno jeho nástupce nebo nástupkyně by mělo být oznámeno oficiálně v červnu 2024 na summitu NATO ve Washingtonu.

Prodloužení mandátu současnému generálnímu tajemníkovi je přitom téměř vyloučené. Stoltenberg měl končit původně už v roce 2018, od té doby byl ale jeho odchod už čtyřikrát odložen, v posledních dvou letech kvůli válce na Ukrajině. Nejpozději v květnu příštího roku by se proto jednatřicetičlenná aliance měla shodnout na novém jménu. Volí ho sbor velvyslanců členských zemí.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Které jméno to nakonec bude, je trochu alchymie. NATO má na funkci málo formálních požadavků – musí jít například o bezúhonného zástupce členské země –, má ale docela dost těch neformálních. Nepsaný úzus zní, že vedení aliance, které politicky i finančně dominují Spojené státy, připadá Evropanovi.

Ten by měl být zároveň vysoce postavený politik či politička, ideálně šéf státu nebo vlády. Ne ale aktivně ve funkci jako v předchozích dvou případech, protože domácím voličům se špatně vysvětluje, že dotyčný dal přednost jiné práci, než pro jakou dostal mandát.

„K tomu se pak přidávají další faktory, například to, zda stát, který vyšle svého kandidáta, plní dohodnutá dvě procenta HDP výdajů na obranu,“ vysvětluje Landovský.

Zmíněným sítem by končící Mark Rutte prošel. Jeho země výrazně navýšila výdaje na obranu – v roce 2024 dosáhne právě dvou procent HDP. Nizozemsko navíc patří mezi největší přispěvatele na Ukrajinu, jako jedna z prvních zemí aliance se přihlásilo k dodání svých stíhaček F-16 Kyjevu. Ocenily to hlavně USA, které sehrají při výběru nového šéfa NATO důležitou roli. Proti Ruttemu částečně mluví to, že Nizozemsko už obsadilo post generálního tajemníka aliance relativně nedávno – do roku 2009 jím byl Jaap de Hoop Scheffer. 

Samotný Rutte ve zmíněném rozhovoru pro nizozemské rádio prohlásil, že svoje šance nevidí nijak valně. „Existuje velká šance, že ta funkce připadne Evropance. To by bylo také dobře,“ řekl Rutte.

V souvislosti s možným nástupem historicky první ženy do čela NATO se často skloňovalo jméno estonské premiérky Kaji Kallasové nebo Dánky Mette Frederiksenové. Kallasovou ale oslabila aféra jejího manžela, jehož jedna společnost stále podniká v Rusku. Frederiksenová zase opakuje, že chce zůstat v domácí politice.

„V poslední době slýchám i jiný než genderový argument. Totiž, že v širším vedení aliance, které zahrnuje kromě generálního tajemníka a jeho zástupce také náměstky, výrazně chybí reprezentanti střední a východní Evropy. A že by se to mělo v příštím období zohlednit,“ zmiňuje velvyslanec Landovský.

Polsko, Česko a Maďarsko vstoupily do NATO v roce 1999 a poté přibylo dalších šest států bývalého východního bloku. Žádný jejich zástupce se dosud nestal generálním tajemníkem a na funkci jeho zástupce dosáhl Východoevropan jen jednou – Rumun Mircea Geoana.

Do hry každopádně vstoupí i to, co neevropští členové NATO neradi vidí, tedy volby hlav dalších klíčových institucí na kontinentě. Od ledna 2024 se ujímá funkce nový šéf nebo šéfka Evropské investiční banky. V červnu 2024 proběhnou nové evropské volby, které ovlivní, kdo stane na dalších pět let v čele Evropské komise, Evropské rady, tedy summitů EU, dále kdo bude nový unijní šéfdiplomat a kdo povede Evropský parlament.

Většinu zmíněných funkcí obsazují vrcholní evropští politici ze svých řad a platí tu snaha vyvažovat, aby všude neseděli jenom zástupci velkých států nebo jen západní Evropy a všude nebyli samí muži.

Mluví se o tom, že o vedení aliance má zájem německá lidovkyně, současná šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Pokud by uspěla, v čele EU a dalších institucí by takřka jistě nebyl další zástupce Německa. A obráceně, pokud by Rutte uspěl v NATO, žádný jiný Holanďan nebo Holanďanka by neobsadili jiný „top job“ na kontinentu.

Platí v každém případě jedno: čím dříve se aliance shodne na novém jménu, tím méně budou do debaty zasahovat další postavy na evropském mocenském „orloji“.